Již 18. ročních největšího skialpového svátku v České Republice. Noc Tuleních pásů je událost, kde poměří sily jak profíci, tak i běžní vejleťáci. Relativně lehký a zábavný závod, který vyustí v kráné setkání milovníků chlupatých lyží. Jako důkaz, že se nám z této společnosti nechce je, že se často vracíme zpět a v brzkých raních hodinách následujícího dne.
Sobotní přípravy na Noc Tuleních Pásů
Sobota byla ve znamení nádherného počasí a už od rána svítilo až hanba. Bohudík závod Noc Tuelních Pásů se tradičně jede až večer, což má za následek lepší chlazení a tvrdší terén. Na druhou stranu v neaktivitě jen zírat na azuro je tak trochu za trest. Do Pece jsem ani autem nedojel. Na počátku nás policie obrací již před parkovacím domem, že je beznadějně plno. Parkujeme tedy po straně silnice do Úpy a čeká nás pochod s plnou výbavou po chodníku asi 3 km.
Ihned se ženu za svými kamarády Stefanem, Svenem a Rollem, kteří se přijeli na tento event podívat až ze vzdáleného Karl-Marx Stadt, neboli Chemnitz. Můj letošní Partner Stefan nás vítá a představuje mi super zázemí horské chaty a za pomalé konzumace tolik potřebných kalorií se připravujeme na závod a ladíme techniku. Veškeré lyže a pásy namazány a můžeme tedy vyrazit do klubu Klondike, kde je jako každý rok zázemí závodu.
Jakož to bývá zvykem na Klondiku se setkávám se spoustou přátelů, známých a lidmi, kteří mají ke skialpu velmi blízko. Na první dobrou je zde skvělá atmosféra, ale před závodem tak trochu nervozita. Každý se souká do závodních overalů a bot. Někteří se rozcvičují a těší se na start. Ti odvážnější řeší předzávodní stres již teď alkoholem, jelikož jde přeci hlavně o to si to užít.
Noc Tuleních pásů je pověstná tím, že je to asi jediný závod, kde se setkávají jak špičkoví čeští skialpinisté, tak i široká masa hobíku a skimo veřejnosti. Tento mix vyústil letos do úctyhodných 197 startujících dvojic. Letos stojí za zmínu i vysoká zahraniční účast a to především od našich německých sousedů. Nebylo tomu ale vždy tak. Já pamatuji jedny ze svých prvních tuleních pásu, někdy kolem roku 2010, kdy se běhalo jako jednotlivci a na startu v Jánských lázních se setkalo jen pár skalních příznivců.
Slavnostní průvod Pecí pod Sněžkou
Celá závodní mašinerie začíná v momentě, kdy masa lidí vyleze z klubu již kolem 16:00. Všech 400 závodníků, doprovdy a fanoušci totálně zablokují na přístí hodinu dopravu v horském městečku. Auta, skůtry, rolby nemají šanci a kdo si troufne bude omlácen holemi a lyžemi. Nejdříve se štrůdl lidí přesouvá pod sjezdovku Javor, kde závod také končí a kde je neoficiální start. Chti zde běhají do sjezdovky, aby zahřáli svalstvo a zbavili se stresu. To zkoušíme i my a zjištujeme, že je docela vedroa volíme strategii jízdy bež čepice a rukavic.
Zhruba v 16:40 se dlouhý vlak lidí po proslovu pořadatele za svitu policejních majáků dá do pohybu po hlavní silnici. Letošní Noc Tuleních Pásů začíná z ostra a již v neměrením úseku se běží a lámou hole. Prostoru není moc, tak je dobré si koukat, kam člověk šlpae a i na promrzlém asfaltu raději moc nepíchat. Přecijen přijít o hůlku hned na startu by nebylo úplně dobré znamení.
Po zkušenosti z minulého roku, kde se na prvním zúžení celý peloton zašpuntoval a trálivi jsme tam dlouhé drahocenné minuty se snažíme dostat co nejvíce do popředí. Probíháme podél klubu do ustí obřího dolu, kde je oficiální start závodu. Letos jako každý rok zajišťuje časomíru můj kamarád Honza s firmou SportChallenge. Čekáme ted ypod startovním půlkruhem na výstřel.
3, 2, 1 a Noc Tuelních Pásů 2025 je odstartována
Letí se z ostra po silnici podél řeky Úpa až k stanici lanové dráhy na Sněžku. Tento první úsek je klíčový. Neztratit partnera, nepřepálit nic nezlámat! Zároveň na tomto prvním kilometru nepustit nikoho před sebe jelikož spojnice prudký výstup lesem k budově staré lanovky na Sněžku je vždy pověstným bottleneckem. Zde se závod dá uplně posrat a počkat si klidně i pět minut v zácpě.
Letos se nám ale běží skvěle a do hanku vbíháme a nic nás nezdržuje. U stanice staré lanovky potkávám Kubu a překvapuje mě že tam stále je. Zde shodit lyže z báglu nacvaknout zorientovat se v davu, nalézt Stefana a můžeme vyrazit ihned za první ženskou dvojicí. To má svou velikou výhodu, jelikož výhledy jsou i v noci za svitu čelovek hned o něco lepší 🙂
Zig Zag na Růžovku
Začíná první a hned ten nejnáročnější výstup na lyžích. Celých 600 výškových metrů pod lany na Růžovou horu. Svah je strmý a je nutná obrovská koncentrace. V obratech na mekkém sněhu se dá hodně ztratit, ale také dost získat. Je nutné dostat se sem ve skupině stejného tempa. Na úzké trati je skoro nemožné předbíhat a ani já nechci nikoho brzdit. Mylsím, že místo hned za Ivetkou je tak akorát.
Cestou na Růžovou horu se startovní pole krásně roztáhne a tvoří jediněčnou podívanou na hada klikatícího se kopcem. Udržet tempo! To j eoč tu jde. Je známé, když někteří po necelé hodině a deseti minutách doráží do cíle druhý extrém je stále v tomto kopci. Za necelých 30 minut se dostáváme ne mazistanici lanové dráhy na Sněžku což je více jak 5 minut po první dvojici. Jaké ostuda. Naštěstí nás zde čeká občerstvovačka s teplým čajem a pár povzbudivých slov od pořadatelů a diváků.
Servat pásy a honem na Portášky do údolí
Čekám krátkou chvíli na Stefana, který po včerejší party v Peci bojuje jako lev. Já osobně bych po noci v baru koukal ze spoda. Oba dna bleskurychle strháváme pásy z lyží, ztáčíme se do klubíčka a pokračujeme. Noc Tuleních Pásů 2025 pokračuje sjezden po kubátově cestě přes Růžohorky až na Portášovy boudy. Tento úsek je velmi rychlý a ve vajíčku za svitu čelovky trvá jen okamžik.
Od horní stanice Lanovky Portášky se letí do údolí po zledovatělé sjezdovnce, ale koho to zajímá stejně se jede skoro šusem a na rozjímání není čas. V těchto sjezdech si říkam, zda-li náhodou ty sjezdy nejsou fyzcky náročnější, než ty výstupy. Člověk se při výstupu ufuněnej těší na sjezd, ale tam ho zase pálí stehna jak v polsilovně.
Dole při hlavní silnici ve Velké Úpě čeká depo. Jelikož podle skialpových pravidel, které jsou dodržované a vymáhané se nemsí stoupat s lyžemi na batohu bez pásů, nasazujeme chlup. Dále s lyžemi na batohu pokračujeme za hvizku fanoušků běžmo po silni směrem Pec pod Sněžkou až k Javořímu Mlýnu, kde se nasazují lyže na nohy.
Výstup kolem Dakoty na Javor
Od Javořího Mlýnu se stoupá po zelené turistické značce nahoru. Máme před sebou stále skupinku prvních děvčat Verču s Ráďou. Nemůžeme se nechat zahambit a za mohutných skoků pžes vytáté přetoky potůčku předcházíme i tuto dvojici. S jazyky na kombinézách, spocenými zadky a tepovkou přes 180 lezeme poslední prudší kopec k chatě Dakota.
Chata Dakota je asi můj neoblíbenější bod na závodě Noc Tuelních Pásů. nejenže je tu skvěla atmosféra, občerstvení, ale na požádání se zde dává i rum na sílu do stoupání sjezdovky Javořák a na kuráž v dalším sjezdu. Dáváme si high-five a pokračujeme už relativně lehký výstup na Javor, kde je další depo a nastoupámo máme už 1000 výškových.
Poslední štace: Javor – Zahrádky – Pec
Poslední část závodu je už ta za odměnu. čekají nás zde sice jeět+ dvě depa, ale nejde už o nic náročného a už asi ani nic neurveme. Nejdříve sjíždíme zase šusem z Jaroru až ke vleku Mulda, kde vyhrává ten s větší energií a vyjede výše do protisvahu. Zde nasazujeme pásy a běží se posledním traverzem pod vlekem Klondike až k horní stanici lanovky Zahrádky.
Na Zahrádkách strháváme pásy motáme do chumlu a vydáváme se do cíle. Sjezd Zahrádek je lehce rozbitý po celém dni ježdění a není v tak krásném stavu jako Portášky. Sjíždíme tentokrát už opatrně dolů do cíle, který je hned u vleku Javor v lehcém protisvahu.
Zdárný konec Noci Tuleních Pásů 2025
Do cíle dojíždíme ve stop čase 01h 28min 52.1s s ostoudnou ztránou 20 minut na první dvojici. Celkem na ponižujícím 20. místě a6. místě v naší kategorii, tedy součet věku 80+.
Mezi prvními třemi dvojicemi byly:
1. Radar + Jáchym Kovář (ten stál na skialpech asi po třetí v životě :)) – 1h 8min
2. Faboš se Skaldou – 1h 8min
3. David Novák s Kubou Stejskalem – 1h 10min
Tedy zastoupení bylo hvězdné a šance na podium v našem podání mizivé. Nicméně jako každý rok děkujeme Pleskymu a celému teamu za super organizaci a všem zúčastněným!
Noc tuleních pásů pokračuje do 4 do rána
Jako každý rok závod možná ani není to hlavní. Po závodě se tradičně vše schází zpět v Klondiku, kde to vlastně pořádně začne. Tombola, vyhlašování, hudba. Letos jsme sice nebyli první v cíli, ale ani poslední. Zato jsme byli poslední na baru. Byla to Vydařená Noc Tuelních Pásů!
Moc pěkně napsané 👏