HRP 2012 – 800 km vysokohorský trek v Pyrenejích

3/7/2012 – Den 0
ČR – FR Hendaye

Odjeli jsme autobusem z Prahy a užili si lehce náročnou, ale nakonec jeste snesitelnou 14 hodinovou cestu do Paříže. Jízdenka bez místenky skýtá jiste výhody, zvlášť pokud se vám podaří ukořistit dvoujsedačku a po dobu cesty ji uhájit, spánek, byť předstíraný, postačí 🙂 8:25 nasedáme do TGV směr Hendaye. Od 2 třídy jsem čekal poněkud více, místa je tu pramálo a lehce očekávaná elektrická zásuvka nikde. Ať si jenom nestežuji, čisto tu je, rychle jedeme a ty panoramata, no paráda. Poslední třetina jízdy vypadá asi tak, ze se z TGV stava obycejny rychlik a jede podle toho a stavi kde muže. V pořádku přijíždíme do Hendaye.

4/7/2012 – Den 1
Hendaye – Col d´Ibardin

Z původně narvaného vlaku, vystupuje v konečné stanici jen pár desítek lidí. Je tu i pár baťůžkářů, největší baťohy máme ale my. Nasazujeme si je tedy na stále ještě odpočatá bedra a vyrážíme směr pláž – oceán. Je vedro pořádný, ale nikomu z nás se nelíbí vidina soli na potícím se těle, tak do oceánu nikdo neleze. kocháme se chvíli výhledem ale jelikož je už docela pozdě vyrážíme na legendární cestu jménem HRP.  Ještě doplňujeme zásoby v místním marketu a vyrážíme malebnými uličkami do pyrenejské divočiny. Po cca 16-ti km přes dvě sedla nás cesta dovede na na Baskytsko-Francouzské hranice, kde by podle všeho měla být hospoda col d´Ibardin. Po 20 hodině nacházíme ale jen město duchů. Vše je zavřené a až na pár lidí v karavanech tu není téměř ani živáčka. Nacházíme příjemně vypadající, plachtou zastřešenou, zahrádku s velkými stoly. Na přespání úplně ideální, ale jen do té doby než se objeví místní ochranka a posunky vysvětlí, že tady nikde kempovat skutečně nebudeme. Dojídáme tedy večeři a přesouváme se hledat místo pro stany jinde. Nacházíme místečko pod stromy, jelikož začalo docela pěkně pršet. Zatím si z toho děláme srandu. Eva s Honzou staví svůj profi stan zatímco já zkoumám, jak se vlastně tento vypůjčený polorozpadlý přístřešek staví. Po chvílí trápení mam také hotovo a usínám nadšený z prvního dne na HRP.

5/7/2012 – Den 2
Col d´Ibardin – Ordoki

Ráno se probouzíme do deště a vyrážíme na cestu směr vrchol La Rhune (900m). Déšť se střídá s mrholením až do cca 14 hodin. Vzhledem k pěknému počasí se rozhodujeme nestoupat na vrchol La Rhune, ale zkrátit si cestu přímo na Col de Lizuniaga. Z Col de Lizuniaga lezeme do Col de Nabarlatz, kde poprvé vcházíme do Španělska. Dále pokračujeme vyčerpání v bundách promočení přes Col de Bagacheta až do městečka Ordoki, kde končíme druhou etapu podle Honzových hodinek s 32 km. Doufejme, že počasí se zítra umoudří, a že místo mlhy a bláta se nám také ukážou krásy Baskicka a i popis etapy bude doufejme barvitější.

6/7/2012 – Den 3
Ordoki – Les Aldudes

Ráno se budím v bivakovacím pytli, jelikož večer se mi vážně nechtělo stavět můj předpotopní přístřešek. Skoro bych řekl, že je to první nástupce áčka. Nebe bez mráčku, tak skáčeme s Honzou do potoka u kterého jsme se utábořili. Balíme věci a co by dup jsme v Arizkunu. Zde se kupují zásoby náplastí, jelikož Honzovy Meindly mu sežraly solidně malíček. Není nad kvalitní německé boty že Honzo? Poté vyrážíme na tradiční HRP trasu = neznačená sem tam vyšláplá cestička od koz nebo ovcí aneb turisto poraď si jak můžeš. Velice nádherný pochod všude kolem nás je samá zeleň a koně, ovce a kozy a nikde ani živáčka. V závěru dnešního dne scházíme dolů do městečka Les Aldudes, kde potkáváme účastníky cyklo závodu „TransPyr 2012“. Docela fajšmekři. za 8 dní ujet cca 800km s 20 000 metry převýšení je docela frajeřina. V Les Aldudes boříme místní rekordy ve zkonzumovaném množství piva. Nejenže Francouzi nejsou schopni pochopit proč chceme pivo do půllitru ale hned tři najednou to tam nevytáčí ani za týden. K večeru kempujeme na místní louce, kam nás poslala místní stařenka. Jelikož se nad námi honí mraky usuzuji, že bude lepší postavit svůj předpotopní stan (děkuji Omikkovi za půjčení). Večer láhev bordeaux nějaké to pivo do petky a vydatná večeře. Poté, co jsme se Honzou mírně napili přibíhá prvně spatřený a legendární Francouz, který hned machruje, že HRP uběhne za 28 dní však o něm ještě bude psáno 🙂

7/7/2012 – Den 4
Les Aldudes – Refugio Izandorre

Hned z rána nás čekal prudký výstup! Ještěže jsme o té stráni včera večer vtipkovali a den na to ráno si ho dupeme pěkně nahoru. Opět pěkně v duchu HRP, tedy neznačené, z jednoho sedla do druhého. Na konci dne jsem napočítal celkem 5 sedel, které jsme úspěšně protnuli. Také jsme se dnes vyškrábali na náš zatím nejvyšší vrchol Rediute de Lindux (1220m) a tím zároveň překonali hranici jednoho tisíce metru. Po sklesáni do sedla Roncevaux (1057m) v jehož okolí jsme původně chtěli bivakovat bylo vše jinak. Bylo ještě relativně brzy a v sedle vedle silnice se nám bivakovat nechtělo. Proto tedy polykáme dalších 500 výškových metrů během kterých nás zastihla lehká průtrž mračen. Přehoupli jsme se přes sedlo Port de Cize (1430m) až do refugia Izandorre, malé stavení s dvěma vyvýšeninami na spaní. Zapomněl jsem podotknout, že tato cesta se hojně využívána poutníky, kteří směřují do Santiaga de Compostela. V refugi Izandorre se ukrýváme před nepřízní počasí jelikož venku je opět ošklivo a není vidět ani na 20m. Náhle do refuge přiběhne zmoklý poutník promočený na kost a pěknou angličtinou s českým přízvukem nás zdraví a domlouvá si společný nocleh v refuze Izandorre. Logo Škoda na jeho kšiltovce nám napovídá, že se jedná o našeho krajana a také že jo. Jirka byl to velice inspirativní člověk, se kterým se dělím o právě uvařenou rýži s tuňákem a společně uleháme na betonovou zem ke spánku. Během večera ještě přichází Němec Marcel, který se zalepenýma nohama také cestuje do Santiaga. Aby toho nebylo málo v noci nás budí Španělská policie hledající zatoulaného kulhajícího Němce. Marcel naštěstí nekulhá a proto strážci odjíždějí hledat dále a nechávají nás v klidu spát.

8/7/2012 – Den 5
Refugio Izandorre – Chalet Pedro

Ráno přijeli jeepem další dva policisté hledajíc zase toho samého ztraceného Němce. Má prý krátké kudrnaté vlasy a kulhá. Bohužel již podruhé neuspěli. Po ranním hromadném  fotu se všichni loučíme a každý vyrážíme svou vlastní cestou. Až k nástupu na Col d´Errozaté (1076m) to byla oddechovka, pak ale nastal krpál dosud nevídaný následovaný opětovným sestupem do údolí podél řeky, kde jsme se všichni po pěti dnech poprvé umyli a vyprali své zapocené hadry. Výstup na Egurgui (1247m) je příjemný stoupák po pastvinách plných zvlášťních hub pravděpodobně nejedlých. Bohužel jsme vyčerpáním a nedůsledným čtením průvodce zabloudili a cestu na chalet Pedlo jsme si prodloužili o dobrých 5-7 km. Vidina teplého jídla se nám rozplynula v mlze, jelikož po příchodu na chalet Pedro je již obsluha pryč a chata je zavřená. Další večeře typu co batoh dá a stanování na příjemném místě obklopeni koňským stádem.

9/7/2012 – Den 6
Chalet Pedro – Port de Larrau

V noci nás vypláchnul silný liják a ráno nás budí zvony místních krav jdoucí na pastvu kolem našich stanů. Po lehké snídani vyrážíme do Col Bagargui, kde by podle všeho měla být restaurace, nikde nic, jenom pár zavřených novostaveb. Využíváme hezkého počasí a dobrou hodinu se rozvalujeme na sluníčku a snažíme se vysušit spacáky navlhlé z předchozí noci. Bohužel zásoby se tenčí a k obědu jím jen pár ořechů a žebrám co se dá. Vyrážíme tedy zklamaní dále. Po ani ne dvou kilometrech narážíme na průvodcem  zmiňovanou restauraci. Menu: salát, konfitovaná  kachnička s těstovinami a basque pie na závěr. S plnými břichy vyrážíme do mlhy a přecházíme  několik sedel. Dále vystupujeme na nejvyšší vrchol dnešního dne což byla první dvojka na HRP – Pic d´Orhy (2017m). Pár metrů pod vrcholem se dostáváme nad mraky, kde se nám odkrývají úchvatné pohledy na ostatní vrcholky hor vyšší než 2000 m v inverzi. Na vrcholu zažíváme krásný západ slunce. Bohužel musíme sejít zpět do mraků a počasí se rychle kazí. Za šera scházíme přes pár technických partií do sedla, kde už vládne nečas – vítr, zima, mlha. V sedle Port de Larrau stavíme stany. Bohužel ten můj se mi pod náporem silného deště nedaří sestavit a je nutné ho zatížit kamením. Zažívám bezesnou noc se zadkem v louži. Marast přetrvává až do rána a já se ve stísněném prostoru polámaného stanu modlím ať už přijde rozbřesk.

10/7/2012 – Den 7
Port de Larrau – Ref. De Belagua

Po probdělé noci v polorozpadlém stanu jsem si uvědomil, že toto byla poslední noc v tomto stanu. Na to, že mám před sebou ještě aspoň třicet dní cesty to nejsou moc dobrý vyhlídky. No nic zvedám zadek z kaluže a vařím si čaj. Balím se a batoh je rázem alespoň o 3 kila těžší. Celý den mrholí a není vidět na krok až na Col de Bimbalette. Každý má v botách svůj vlastní bazén, který pomáhá udržet mikroklima v botách aby se houbám dobře dařilo.  Ze zvuků zvonů krav a ovcí usuzuji, že se pohybujeme někde na území pastevců. Pokračujeme až do Port d´Ourdayté odkud scházíme v mlze k opuštěnému hotelu, který vypadá jako strašidelný dům, kterému se ale naštěstí mraky vyhýbají a my se koupeme ve slunečním svitu. Samozřejmě vybalujeme obsahy batohů a sušíme se. Pro projíždějící auta jsme nemalou atrakcí a někteří dokonce přibržďují a fotí si tyto pyrenejské endemity. Den končíme na opuštěné Refugio de Beldgua, což je další strašidelný dům, kde uvnitř lehce nadivoko usínáme, ale je tu sucho a oproti venku i teplo…

11/7/2012 – Den 8
Ref. De Belagua – Lescun

Dnes nás čeká přechod přes sedlo Col d‘ Anaye (2011m) a následné klesání do vesnice Lescun, konečně opět civilizace a tepla sprcha. To ale předbíhám, do sedla to je nejen vysoko, ale hlavně daleko! Navíc s Honzou podceňujeme zásoby vody a stále nepoučeni místní absenci vodních zdrojů to jdeme cele skoro bez vody. Naštěstí nacházíme kousek pod sedlem sněhovou plotnu. Kvalitu sněhu moc neřešíme a hned tavím a vody je habaděj! Údolí je ale i přes vyprahlost nádherné a dokreslují ho vápencové stěny porostlé piniemi.  Ze sedla se cesta láme a začínáme klesat zde je velmi příjemný bod Source de Marmitou, kde vyvěrá ze země pramen, kde doplňujeme ztracené tekutiny. O 1000m níže sestupujeme na Plateau de Sanchèse (1090m). Čím jsme níž, tím horší počasí je, ze slunečné strany, do mraku, mrholeni a zimy kde dohlednost je max. 40m. Od plata už jen krátce po prašných cestách do vesnice Lescun (900m). Eva vybírá krásné ubytování a má šťastnou ruku,  jak strava tak lože je po osmi dnech pochodu většinou v dešti nedocenitelná. V městě Lescun nacházím starou babičku hovořící jen Francouzsky, ale obratně ji vysvětluji, že vím, že má domácí mléko a sýr a netrvá dlouho a babička chápe a prodává mi místní lahodnou specialitu. U večeře potkáváme Australana jež jde sám to samé co my, asi ho nevidíme naposledy. Po večeři nám Honza oznamuje, že nás opustí a pojede domu. Jeho rozhodnutí chápu jelikož pohled na jeho rozedřený malíčky snad do masa byl opravdu nelibý. Bohužel budeme dále pokračovat jen ve dvou s Evou.

12/7/2012 – Den 9
Lescun – Pla d´Espélunguére

Končí sranda! Ráno nás opouští Honza s bolavými malíčky a my vyrážíme po nepříjemném průjmu po výborném lokálním nepasterizovaným mlékem vstříc novým dobrodružstvím. Krásný slunečný den a příjemná stoupající cesta nás vedla skrze pastviny, kde se rochnily prasátka až do sedla Col d´Pau (1934m). Zde jsme se znovu setkali s naším Australským přítelem Gilbertem. Cestou z Col d´Pau k ref. d´Arlet jdeme +/- po vrstevnici s nádhernými výhledy pod azurovým nebem, potkáváme klasicky pasoucí se pyrenejské koně  a osly a vykládáme si historky s Gilbertem. Posledních pár výškových metrů k chatě zdoláváme bez problémů, kde nás čeká zasloužená odměna – pivo. Cela dnešní cesta vedla na území národního parku Occidentales. Zde jsme měli podle pana Joostena (autor našeho průvodce) končit, ale iniciativně se po lehkém obědu vydáváme dále. Naposledy se loučíme a fotíme s Gilbertem a vyrážíme přes col d´Lapachouaou až na plato Pla d´Espélunguére, kde stavíme bivak a vykládáme si za soumraku zážitky z cest.

13/7/2012 – Den 10
Pla d´Espélunguére – Ref. De Piombie

Ráno jsme byli na nohách v 7:00 a něco mi říkalo, že dnes to bude náročný den. A také že jo! Hned po ránu výživný výšlap do Pass de l´Echélle – převýšení cca 370m za 50 minut což docela šlo 🙂 Zde se nám otevřel výhled na nádherné typicky pyrenejské skály na jejichž úpatí bublalo jezero Lac d´Estaens. Bohužel cestou dolů jsme to malinko zakufrovali a octli jsme se úplně někde jinde oproti plánu. Vylezli jsme někde na silnici u parkoviště. Naštěstí se nad námi v ukrutném vedru slitoval pár Francouzů a vzali nás na stopa. Docela jsem se styděl, jelikož jsem sušil smradlavý ponožky na báglu, tak si pravděpodobně cestu s námi dosyta užili 🙂 Vystoupili jsme na Col du Somport, což byla hranice mezi Španělskem a Francií foukal zde příjemný skoro hurikánek. Dáváme zde pivo v kombinaci se zmrzlinou a ořechy. Po výživném obědě jsme vyrazili po rozpálené silnici do věhlasného lyžařského střediska Astun. Dále jsme pokračovali v úmorném vedru po sjezdovkách až do průsmyku Col de Moines. Odsud byl úchvatný výhled na krasavce Pyrenejí – Pic du Midi Ossau. Cesta dolů do údolí byla za svěžího vánku velmi příjemná. Zde jsme posvačili bohužel nás okradly o veškeré zásoby ovoce místní drzí osli tak na nás zase zbyly jen ořechy a čokoláda. Stoupání za hvizdu svišťů do sedla Col de Peyreget jsme zvládli velmi svižně. Cestou předbíháme frajery v polobotkách, kteří se trápí v náročném suťovišti. Dolů k chatě Piombie už scházíme skoro za soumraku. Chata vypadá z dálky nádherně, ale bohužel jako většina místních refug nemá žádného ducha. Chaty v Pyrenejích mi příjdou nemastné neslané, bez historie, postavené účelově jen pro turistiku. Po celém dni mě zastihla zácpa bohužel netuším co mají společného Francouzi s Turkama, ale i při tlačence na záchodě si musím s bolavýma nohama bohužel postát 🙂 Večer klasika – pivo, stan a spát…

14/7/2012 – Den 11
Ref. De Piombie – Ref. du Larribet

Ráno když vystrčím čumák ze stanu vidím mlhu, marast, mokro a cítím zimu. Rychle vařím čínskou polívku a asi litr horkého kafe na nastartování. Nechápu, kde Eva bere tu morálku budit mě každý den ráno v šest je to prostě nesmrtelná teta. Valíme dolů do údolí k silnici. Odsud nás čeká stoupáček cca 900m na Col d´Arrius. Cestou předbíháme autobus nadšených důchodců stoupajících mlhou k sedlu. Cestou dobíháme „běhače“ Náš milý frajírek co nám již v Les Aldudes nalhával že dá HRP za 28 dní. Bohužel asi se nic konat nebude předbíhám ho s 20kg batohem a bez hůlek. No málem mu vypadl zrak. Na sedle vařím čaj, suším spacák a čekám na Evu s dechberoucím výhledem na okolní stěny. Dále cesta pokračuje po úzké cestě lemované z jedné strany hlubokým srázem a z druhé strany amatérsky připevněnými řetězy. Asi by se měli Frantíci jet podívat třeba do Alp, nebo Tater, jak se staví zajištěné cesty. Na Ref. Arrémoule u jezera pijeme pivo, fotíme sněhové pole a pojídáme co jiného než ořechy. Od chaty na Col du Palas mi nohy vypovídají službu. Cesta přímo na sedlo Port du Levédon vede přes sněhové pole a posledních pár desítek výškových metrů je docela solidní lezení. Ujímám se pozice prvolezce a po chvíli strachu se stojíme na dnešním nejvyšším bodě – jsem v extázi. Cestou dolu se mi Eva ztratila ale nakonec se ukázalo, že šla jen jinou cestou. Na chatě si povídáme s Belgičanem Renaultem a dostáváme belgickou čokoládu na dobrou noc.

15/7/2012 – Den 12
Ref. du Larribet – Ref. Wallon

Krásné probuzení do sněhem pokryté krajiny s teplotou kolem nuly. Již x-to noc se mi zdá, že jsme někam odjel a nestihnu ráno start 🙂 Ráno standard – polívka, kafe. Cestou dolů jdeme s Belgičanem Renaultem, který se nám svěřuje o svém životě. Dole dojídáme zásoby, jelikož výstup bude tvrdý. Nejprve cikcakovka a poté nekončící travers údolím do Port de la Peyre-Saint-Martin, kde se dotýkáme španělské hranice, ale zase ihned do Francie na brutální suťový stoupák až do Col de Cambales. Vyběhl jsme ho docela slušnou rychlostí. Na vrcholu jím sušené meruňky, které jsem dostal darem od Evy. Cca za půl hodiny mi je ale jasný proč jsem je dostal – Sračka nepředstavitelného charakteru opakující se do nekonečna. Po hodině zesírání návaly ustaly, ale Eva nebyla nikde. Začal jsem mít strach a vydal jsme se jí hledat – telefony vypnutý a po Evě ani známky. Vystrašený volajíc do údolí bez odezvy mi nakonec přišla SMS, že šla s Renaultem úplně blbě. Na to že měla GPS i mapu nic moc.  Volání vrtulníku se tedy nekonalo a setkaly jsme se šťastně na chatě Wallon, kde si zaslouženě objednáváme nocleh pod střechou v posteli s full servisem a jídlem. Děkujeme bože za ty dary – Whiskey, pivo, jídlo. Jak málo stačí ke štěstí 😀 Poznáváme zde Itala Carla, který prochodil už Španělsko křížem krážem.

16/7/2012 – Den 13
Ref. Wallon – Gavarnie

Vážně jsme nepochopil Evu ráno, když mě tahala zase v 6:00 z postele – Z POSTELE!!!. No nic ráno chleba s marmeládou, kafíčko, čajíček no prostě pohoda v teple u stolu – nedocenitelný po týdnu spaní v kose ve stanu. V 7:30 jsme už na cestě a stoupáme k sedlu Col d´Artaille. Cestou nás dohání Carlo – vyzáblý potetovaný Ital… Chytám se ho a i přes to že má poloviční batoh a asi 65kg i s postelí spolu uháníme vražedným tempem k vrcholům.  Dále se honíme zkoušíme, co kdo vydrží až do Col des Mulets. Odsud dolů do refugy des Oulettes de Gaube, kde do sebe tlačíme omeletku. Z chatky jsou úchvatný výhledy na ledovec stékající z Vignemale. Konečně se cítím jako v horách. Po krátké přestávce letíme vzhůru na Horquette de Ossaue kde shazujeme batohy a nalehko stoupáme na první pyrenejskou trojku Petite Vignemale. Tu pár fotek a zase sprintem dolů k Ref. d´Baysellance, kde nás už čeká Eva s pivem. Doplňujeme vodu a vzhůru dolů do údolí… U místní přehrady Barrage d´Ossoue shazuji boty a smáčím rozpálené tělo v chladné průzračné vodě. Zde nás dohání Belgičan Renault, se kterým kecám až do vysněného města Gavarnie. Gavarnie je krásné turistické město kde se ubytováváme v Gite d´Etape a krmí nás zde velice vydatně. Polévka, paella, salát, zákusky mňam. Poznáváme zde další belgický pár Herlindu s Glennem jsou to moc příjemný lidi a dávájí nám sušenky vlastní výroby (Norwegian tour bread) plný energie. Jinak mě večer ve sprše slezly paty a necítím chodidla, ale jinak jsme velice spokojený s ubytováním pod peřinou a na měkké matraci.

17/7/2012 – Den 14
Gavarnie – Cabane d´Aguillous

Ráno po výtečný snídani se loučíme s belgickým párem a vyrážíme do místního obchodu nakupit zásoby na další týden v nehostinných horách bez zdrojů. Trochu jsem to přehnal, protože mi přijde, že nesu na zádech snad slona. Jedeme z Gavarnie nahoru k Ref. des Espueguettes za svistu svišťů a výhledu na Tallon, kde je prý nejdelší pyrenejský vodopád. Carlo nám mezitím utekl což zas tolik nevadilo a my stoupáme společně s Evou do dalšího sedla Horquette d´Allans, kde jsem nakrmil osly jablky, které jsem za potu v tváři vynesl až sem. Přeji dobrou chuť oslíku. Dolů ze sedla k přehradě Lac des Gloriettes pohoda. Potkáváme zde běžce, který je už hodně ve skluzu oproti svému ambicióznímu plánu. Cesta do Héas po silnici je opravdová zkouška morálky teplota tak 30 C a rozžhavená silnice tomu nepřidává… Ale HRP je pro bezmozky a jsme tu vlastně proto abychom se překonávali. Známá věta „snadná cesta vede do pekla“ je opravdu výstižná. V Héas sedíme v hospůdce na pivečku a lížeme Magnum.  Ještě před hospodou dojídáme zásoby a odpočíváme ve stínu. Rozhodujeme se, že budeme tvrdě pokračovat a vyrážíme kolem místního kempu, kde už měl běhač postavený stan vzhůru ke Cabane d´Aguillous, kde se dozvídáme, že je to jen pastevecká chaloupka, bez přístupu pocestným. Stavíme tedy stan na krásném místě. Podle mého asi nejkrásnější místo, kde jsme dosud kempovali. Pro tohle místo bych klidně zemřel. Celé plato jen pro nás a v povzdálí se pasoucí kamzíci.

18/7/2012 – Den 15
Cabane d´Aguillous – Passo de los Caballos

Jako každý den ráno v 6 na nohách. Kafe, polívka a pozor 4 kostičky čokolády. Balíme a vyrážíme co nejdříve aby nás nedohnal běhač, a hlavně aby nás zase nedostihlo to příjemné vedro jak včera u Héasu. Celou dobu až do sedla je příjemný stín s 12C. Bohužel ihned po přelezení Horquette de Héás to zase začalo – vedro jako prase pot v očích a sprostý slova na jazyku. V 9:00 už bylo krásných 24C co asi bude v jednu a to podotýkám, že jsme ve výšce kolem 2500m.n.m.  Cestou na Ref. Barroude je zasr… VEDRO. Na chatě dáváme odpočinek a pivo a při pohledu na stoupák do Port de Barroude a vyprahlou stráň je mi více než jasné že to bude další z těch horších kopců. Ze sedla musíme sklesat dolů až do 1100 m.n.m. Krajina se změnila z vodou protkaných údolí na vyprahlou pustinu tu a tam s jehličnatými stromy. Utrpení a utrpení, cestou dolů teploměr ukazuje 31C. Už se těším na zimu až půjdu spát do záhrabu :D. Cestou dolů nás předbíhá běhač a směje se nám, blbec, že máme těžký pohory. No nic dole u silnice se rozhodujeme, že budeme pokračovat. Otázka, co se stane při stoupání 1000m s cca 15-18 kg batohem ve 36C? Člověk vypotí tak 6 litrů potu, vypije tak 5 litru vody, nohy čvachtaj v tý slaný břečce. Nevím buďto jsem slabinger, ale tohle je už fakt moc. Na Passu de los Caballos jsme dorazili v 20:00 a to je tu stále prosím 26C. Na nohách nacházím nové puchýře i když nevím o co jim jde, stejně je zítra zase zašlapu. Nacházíme malou kamennou chatku na přespaní a ejhle v ní máme malý dárek – pet flaška s prazvláštním obsahem – Whisky!!!

19/7/2012 – Den 16
Passo de los Caballos – Ref. de la Soula

Dnes vstáváme relativně pozdě až v 7:30. Zjišťuji, že jsem ztratil už docela hmoty asi to bude tou stravou. Denně sním v průměru 1x čínskou polévku, 1/4 bagety, 50g sýra, 50g salámu, 20g ořechů, 3-5 kostiček čokolády, někdy jablko. Zajímalo by mě, co by z toho uvařili pejsek s kočičkou. Teď bychom měli zůstat pár dní na španělské straně, což je dobře Frantíci mě už lezli krkem poslední dobou. V 10 ráno zase velice příjemných 27 C. Všechno tady voní křovinami a cikády cvrlikají. Poté co jsme slezli do údolí procházíme kolem dětského tábora, kde to krásně voní jídlem. Nejraději bych jim tam vlítnul a vyžral jim zásoby. No ale krotím se a stoupáme k Ref. Viados, kde dáváme pivo za 3,50 E a povídáme si s Holanďanem, který jde GR10. Od chaty Viados je nádherný výhled na Posets (3371m), což je druhá nejvyšší hora Pyrenejí. Bohužel naše cesta přes vrchol nevede. Po krátké pauze vyrážíme do sedla Port d´Aygues Tortes. Cesta náhodu vedla potokem a suťovištěm a na sedle foukal silný vítr. Zde dojídám energetický deficit a zjišťuji, že mám velmi málo jídla na to že budu muset vydržet ještě pět dní. Vyčkávám na příchod Evy a sestupujeme dolů. Cesta je úmorná až k Ref. de la Soula. Toto místo je opravdu hnusné – vodní elektrárna, která dělá bordel a ref. je opravdu odporná. Stavíme stan a shodujeme se, že jsme oba vyčerpaní a že bychom zítra rádi přespali na chatě a nabrali energii na těžké etapy, které nás v budoucích dnech čekají.

20/7/2012 – Den 17
Ref. de la Soula – Ref. Portillon

Ráno se Eva budí podezřele pozdě, že by byla už konečně unavená? Doufám, že mě nebude zase honit jako nadmutou kozu. Při balení stanu nám ho vzal vítr a já ho šel honit směrem do údolí. Po sbalení všech věcí Eva statně vyráží, ale mě se nechce. Jdu se tedy podívat do ošklivé refugii de la Soula, kde si kupuji pivečko a čtu si v místní kronice. Cestou nahoru se svalům zbavených veškerého glykogenu vůbec nechce šlapat. Fotím si tedy místní faunu a floru především žáby, cvrčky, pavouky, broučky, kobylky atd. atd.  1100m převýšení mi trvalo hrůzostrašných 5 hodin. Cesta se změnila z travnaté cesty na suťoviště a do sedla Col des Gourgs-blance se stoupalo po ledovci. Na tomto sedle jsem potkal zase běhače, který byl dnes nějaký výmluvný dokonce mě pozdravil a něco brblal svoji lámanou anglo-francouzštinou. Honili jsme se spolu až do dalšího sedla Tusse de Montarque, kde jsem byl první a jelikož jsem si chtěl zkrátit cestu a na refugu dojít první a neztratit tvář zvolil jsem freeride sešup. Bohužel ne moc šťastně dolů k přehradě jsme sice došel dříve, ale pak jsme zjistil, že jsem v prdeli trochu jsem sešel z cesty. Eva byla touto dobou už určitě na chatě užívajíc si pivo, zatímco já se tady pachtil se skálou. chtěl jsme sejít dolů k vodě a pak sledovat břeh až k hrázi. No což o to plán dobrý, ale cestou dolů jsem narazil na skálu jako prase asi 50-100 výškových metrů. Lezl jsem dolů až do chvíle, kdy to nešlo tam ani zpátky. Se strachem v očích jsme se snažil skálu sešplhat. Každý uvolněný kámen letící dolů mi připomínal výšku, ve které se nacházím a demonstroval mi očividně můj brzký pád. Chvílemi jsem visel za ruce šmrdlajíc nohama ve vzduchu a hledajíc oporu. Systém dvou pevných (někdy snad jen jednoho) bodů se mi za studeného potu podařilo slézt na suťoviště. Bylo to asi to nejtěžší lezení, které jsme kdy podniknul a to s batohem a ještě skoro nedobrovolně. No u přehrady zjišťuji, že musím znova nahoru k cestě, která obchází skálu a vede k refuge. Tak si tedy zase vylézám tentokrát už po snadnější cestě na cestu. Rychle metelím k chatě jelikož je už hodně hodin a já se bojím, že nestihnu večeři. Na ref. Portillion na mě už čeká Evča s Carlem a s novým kamarádem ze Švýcarska. K večeři je vydatná čočková polévka, klobásy, a zákusek. No prostě Španělsko mám rád i když nás tam jeden stařešina pomlouval, že neumíme španělsky. Večer spíme v místnosti s běhačem a hlavní bylo že jsme spali v posteli!!!

21/7/2012 – Den 18
Ref. Portillon – Plan d´Aiguallut

Ráno jsem u snídaně potkal namotivovaného  Carla, který mě vyhecoval, ať s ním jdu lézt na Pic Perdiguére. Beru si k srdci Carlova slova: „If You wanna be a professional, You must eat like a professional!“ Po vydatné snídani – chléb s marmeládou a asi litr horké čokolády vyrážíme za inverzního počasí směr Pic Perdiguére (3222m). Eva šla méně obtížnou variantou přes sedlo.  Cesta na sedlo Col Supériur de Literole byla technicky náročná v suťovišti. Ze sedla byl nádherný výhled do údolí, kde přes protější hřeben přetékaly mraky do údolí – zemský ráj to na pohled. Ze sedla stoupáme po hřebeni na Pic Perdiguére. Carlo se klasicky bojí, tak ho vedu a dělám prvolezce. Na vrcholu proběhlo vrcholové video a pár fotek, jelikož toto je nejvyšší hora, kterou zdoláváme na celé trase HRP. Nějaký francouzský frajer tady vyběhnul v botaskách – asi nemá moc rád své kotníky… Cestou dolů po krásném ale ne zrovna bezpečném hřebeni potkáváme dvě Španělky – Katalánky, které jsou klasicky o mnoho hezčí, než Francouzsky. Dole u jezera dáváme chvíli odpočinek a stoupáme na Portal de Remune. Odsud jsme seběhli sněhovým polem a suťovištěm až do Hospital de Benasque, kde nás už vyčkávala Eva. Obědváme chléb s bramborovou plackou za nekřesťanskou cenu (přesto, že jsme ve Španělsku). Možná proto, že je zde výchozí místo na Pico de Aneto – nejvyšší vrchol Pyrenejí. Je zde lidstva jako na Václaváku, všichni super výbavu, mačky, cepíny… Vyrazili jsme na Plató pod Pico de Aneto, kde jsme rozbili tábor. Jelikož Carlo nedisponoval stanem musel jít ještě několik stovek výškových metrů na refugu pod střechu s nejistým výsledkem, jelikož zde byl opravdu netřesk co se týče turistu stoupajících na Aneto. Večer vařím polévku a v zimě se ukládáme ke spánku.

22/7/2012 – Den 19
Plan d´Aiguallut – Port de Rius

Ráno po odkopání se ze spacáku bylo asi 5 C. A v dálce už vidíme štrádovat Carla. Je úplně jasný, že nás hledá, ale neozýváme se, jelikož ho máme oba dva už plný zuby a jeden den bez Carla by bodnul. Rychlá snídaně a vyrážíme. Cestou se mi producírovaly před foťákem mladý svišti i jejich rodiče (viz. galerie). Cesta nahoru při nedostatku sacharidů byla útrpná, a ještě k tomu jsme cestou na vrchol Tuc de Mulleres zabloudil a musel jsem se pracně dostávat na vrchol, přes který ani naše cesta nevedla. Chvíle strachu se vyplácí, protože když nic jiného tak odsud byl alespoň nádherný výhled na Pico de Aneto. Když jsem viděl ten dlouhý štrůdl táhnoucí k vrcholu Aneta jsme docela rád, že jsem se o něj nepokoušel. Cesta dolů byla příjemná z důvodu, že pyrenejský turisti nejedí borůvky. Dostatečně jsem se tedy narval borůvkami a hned se mi šlapalo lépe. Z Hospital de Vielha, kde jsme vyzunkli pivo a chipsy nás ještě čekal stoupák na Port de Rius. Cestou nahoru mě chtěl napadnou „Pastou“ pastevecký pyrenejský pes. Naštěstí ho ale zastavil jeho páníček, kterého štěkot a můj řev probudil ze spánku v trávě. Na sedle jsme se utábořili u jezera a vyčerpáni v klendře usínáme.

23/7/2012 – Den 20
Port de Rius – Ref. De Colomers

Ranní probuzení do slunečného dne bez mráčku. Evka se prý vůbec nevyspala kvůli zimě. A mě přišlo, že se ke mně celou noc snažila tulit, ale nakonec prý já jsem spal celou noc u ní na karimatce. Při raním vaření polévky kolem proběhl běhač a za pět minut za ním prochází vysmátý Carlo. Toho se chytám a vyrážím do hor. Procházíme kolem krásného náhorního plata plného jezer a oku lahodících panoramat a to především ze sedla Collado d´Estany de Mar, kde se všichni fotíme na místě připomínající ráj na zemi. Dolů cestou k ref. Restanca obcházíme ještě krásnější jezero lemované prudkými skálami padající do azurové vody. U ref. Restanca dáváme každý dvě piva a chipsy. Poté vyrážíme s Carlem směr sedlo Col de Crestada. Mám docela energii a utíkáme jako mašiny za vášnivé diskuse porovnávající české a italské školství. Na sedle čekáme na Evu, která, když přišla, pronesla „dnes spím na chatě“! Nejsem proti a těším se na vydatnou véču. Cesta na ref. de Colomers je pohodová. Nachází se na břehu přehrady. Venku kecám s Carlem a popíjíme vínko a čekáme na večeři. Gentlemansky přenechávám poslední volné místo v posteli Evě a sám se uvelebuji na zemi v jídelně. Spal jsme vedle Carla, kterému se v noci zdál nějaký sen a ze spaní mi dal pěstí 😀

24/7/2012 – Den 21
Ref. De Colomers – Salardú

Vydatná snídaně doslova do postele! Výborné probuzení. Náš dnešní cíl město Salardú. Cesta vedla jen dolů!  Cestou jsem šel sám, protože jsem neměl moc náladu si povídat s Carlem radši jsem si fotil a rozjímal nad pohledy. V Salardú jsme se ubytovali v příjemné historické Refugi Rosta, kde je zároveň i pyrenejské muzeum.  Po osprchování, zkulturnění a vypraní prosmrádlého prádla jsme vyrazili na nákup tolik vymodleného jídla. Nakupuji ovoce, zeleninu, sladkosti, olivy a to hlavní asi půl kila kuřecího, které posléze smažím na vařiči. Jeden by neřekl, jak je to jídlo po třech týdnech hladovění výtečné… Po obědě jsme se rozhodli s Carlem vyrazit do španělského kadeřnictví. Nechal jsem si vytvořit velice nápaditý účes – plešatá hlava a vzadu ocásek na rudou – od teď mě nazývají „Mohykán“. konečně cítím vítr ve vlasech? Ne na kůži! Ještě pošlu pár pohledů, zakoupím flašku vína a čekám na včeři – polévka, vepřový, čokoládový cake atd. atd. Ulehám tak narvaný, že se ani nemůžu položit na břicho. Po večeři jdeme do místního baru na panáka lokální drink ORUJO DE HIERBAS je vyrobeno z nějaký pyrenejský trávy. Spíš to chutná jako horší Becher. Dnes v noci spím vedle Carla a doufám, že mě dnes jako včera ze snu nezbije 😀

25/7/2012 – Den 22
Salardú – Alos de Isil

Je pravda, že se mi z tohoto malebného španělského města vůbec nikam nechtělo, ale expedice musí pokračovat! Výstup hrozivého charakteru ve vedru ještě hrozivějším k jezeru Estany de Baciver skrze místní lyžařské středisko bylo skoro za trest. Nicméně koupačka v Estany de Baciver byla více než příjemná. Pár placáků a jedna šipka, kousek salámu pro snížení hmotnosti ruksaku a jde se dál! Přišlo na lezení do sedla, kde se ujímám funkce prvolezce motivován rychlými Španělkami, které nás chtěli dostihnout. Výstup na hřeben byl docela oříšek.  Klasická HRP – žádná cesta srázy a zvětralé skály. Cesta ze sedla ještě hroší než nahoru. Několikrát jsem se viděl, jak letím dolů jelikož bez hůlek bylo velice obtížné udržet balanc. Nakonec to ale slezl i Carlo sic se smrtí v očích ale úspěšně. Cestou dolů na nás Katalánky hodili šutr, který naštěstí nikoho nezasáhl. No dobrodružství končí, když se dozvídáme, že jsme se ztratily a po krátké obědové pauze u jezera se prodíráme křovím na správnou cestu necestu. Pokračujeme dále suťovištěm do sedla Col de Clot de Moredo, které dobývám jako první. Cesta do vesničky Alos de Isil je už příjemná. Zde nás na iniciativu Carla (děkujeme) ubytovávají ve stodole a k tomu jsme ještě nafasovali fenu pejsana, která se mi snaží vydrancovat mé zásoby drahocenného jídla.  S lehkou ponorkou z mých spolucestovatelů usínám na zaprášené zemi…

26/7/2012 – Den 23
Alos de Isil – Noarre

Probuzení ve stodole s bolavými koleny mě připomínalo, že je tady další náročný den. Eva po ránu mě zase probodával svým jedovatým pohledem ze kterého jsme vycítil něco ve smyslu – Dělej už je 8 pryč!!! No rychle hltám snídani a vyrážíme. Cesta do kopce byla relativně příjemná, jelikož jsme šli na západní straně hřebene a stále sem ještě nedosáhly paprsky žlutého zabijáka. U jezírka jsem se krásně okoupal na Adama a sežral asi polovinu svých zásob. Energetický deficit se projevuje ale musím se krotit, jelikož ještě minimálně 7 dní bez možnosti doplnit zásoby by mohl být problém. Cestou nahoru do sedla Cornella nás zastihla bouřka. Krásný mraky se honili nad údolím, ale byly krásný jen do té doby, než mě vykoupaly. Je přeci jasný, že mě nějaký mráčky ani na chvilinku nemůžou zastavit. Nahazuji bundu a po dopolední koupeli ve vlastní potu rád měním za spršku dešťové vody. Naštěstí je to jen lehká přeháňka a cestou do dalšího sedla Curios a Calberanle už jen hřmělo, ale ani kapička… Došli jsme k plechové chatce Eric Pujol, která byla naneštěstí plná Francouzů. Doslýcháme se, že tu dnes večer nocoval běhač a že o nás vykládal, že ho už nikdy nedoženeme a že je lepší 😀 Po krátké spršce se rozhodujeme pokračovat dále a prodloužit si Etapu. To, když se doslechl Carlo málem se rozbrečel. Je na nás chudák dosti fixovaný. Po přeháňce se ale vzmužil a rozhodl se pokračovat za námi až do opuštěné vesnice Noarre, kde jsem nasbíral asi kilo malin a svařil malinovou marmeládu. Ráno ji nabídnu kolektivu jsem zvědav, jak bude přijata. Potkáváme zde Belgičana, který cestuje sám je to výrobce houslí a doporučuje mi recept na kopřivovou polévku:

Kopřivová polévka
1x bujón
palice z kopřiv
horská cibule
horský česnek

povařit jíst! Super nápad, asi už má taky hlad…

27/7/2012 – Den 24
Noarre – Ref. de Cinquantenari

Marmeláda k snídani sklidila velký úspěch. Samozřejmě nejprofesionálněji se k tomu postavil Carlo. Ráno mě trápí lehký průjem. Povídám si ještě chvíli s Emanuelem. Eva nám klasicky utekla už v 7:30 a my šli společně s Carlem do sedla Certascan. Na ref. Certascan jsme si dali čočkovou polévku klobásu a salát = celé menu (18eur hajzlové). A vůbec celé to byla chyba. S narvaným torbochem se mi ani trochu nechtělo šlapat. Jdu jako poslední a v 30C to ani moc nešlo. Zdá se mi, že máme štěstí na počasí. Všude, kam se podívám se honí mraky, ale jen nad mnou je jasno a pálí to do mě co se tam vejde. Došli jsme k přehradě Estany de Romedo de Baix odkud vede HRP necesta dolů do údolí. Počasí se zkazilo a začalo lejt. HRP necesta mě zavedla do slepého místa odkud nebylo úniku. Všude srázy a cesta nikde. Snažím se překonat řeku na druhou stranu, ale krásně mi uklouzla noha a projel jsem se prdelí ve vodě jako po tobogánu. Ještě, že jsem se neprojel dál a podařilo se mi zabrzdit, jelikož pár metrů dál a nejen, že bych se projel, ale i bych se proletěl vodopádem 🙂 No dostal jsme se na správnou cestu, kde už hulákal Carlo a hledal mě. Dole byla nasraná Evka, které se déšť očividně nelíbil a mermomocí chtěla stanovat. Zkušeně jsem pohlédl k obloze se stanoviskem „Za deset minut tu máme sunshine!“ A také tak bylo! Pokračujeme dále do zdlouhavé kopce až do pasu Col de Sellente. Ze sedla byla vidět oranžová plechovka ref. de Cinquantenari – naše dnešní útočiště. Když jsme dorazili Eva brečela vyčerpáním. Nabízím ji tedy čaj a vařím ji polévku. V plechovce s námi bydlí ještě pár mladých španělů, kteří chtěli půjčit vařič. Nic nenamítám, ale kdybych věděl, že tam s ním budou smažit klobásky několik hodin, plýtvat mi bombu a dělat bordel do rána tak bych si to rozmyslel. Nejen, že mi nedali ochutnat ani nenabídli jediný pivo, kterého tam měli asi celou basu. Aby toho nebylo málo jejich nejstarší vůdce tam chrápal jako dřevorubec – super noc. Ráno jim za to se studem odcizuji sušenky, ale to svádím spíše na nepřekonatelný hlad!

28/7/2012 – Den 25
Ref. de Cinquantenari – No name Plateau

Vstávačka v 7:00. Cesta dolů byla nepříjemná, jelikož jsem měl zase průjem, ale to jsou si zvyknul. Po třech nucených zastávkách na velkou jsme došli dolů do údolí na parkoviště. Cesta nahoru byla dlouhá, ale příjemná několikrát jsem ještě vykonal potřebu a vyprázdněný stoupáme k ref. Biaiau, kde už čeká Carlo! Odsud spolu vyčerpání stoupáme do sedla Port de Biaiau, kam dorážím skutečně vyčerpaný. Port de Biaiau je vlastně hranice mezi Španělskem a Andorrou. Vstupujeme na naší expedici tedy do již třetího státu rozprostírající se na vrcholcích Pyrenejí. Sešli jsme dolů do ref. Comapedrosa. Dozvěděl jsem se, že se Eva cestou drsně porafala s Carlem a ten už s námi dál pokračovat nebude. I přes to že ponorka jede na plné obrátky doufám, že se ještě uvidíme. Bude mi spiderman trochu chybět 😀 Na refuze Comapedrosa dáváme pivo a omeletku a Carlo zůstává. Ještě potkáváme Přerováky, kterým půjčuji za slivovici průvodce GR11, jelikož přijeli do hor nepřipravený, jen s litry slivovice. Slibují, že mi ho pošlou až doputují, ale dosud se tak nestalo. Tak nevím, jestli zahynuli v horách, nebo se na mě jen vyprdli. Scházíme posilnění slivovicí do údolí a následně stoupáme na bezejmenné plato, kde rozbíjíme tábor a kocháme se výhledy do Andorrského údolí.

29/7/2012 – Den 26
No name Plateau – Cabana coms de Jan

Vstali jsme v šest, ale povídali jsme si až do sedmi – nikomu z nás se nechtělo vstávat. Přes noc pršelo a lítaly blesky a my jsme jen tiše záviděli Carlovi jeho rozhodnutí zůstat pod střechou. Ráno zase ta samá snídaně, která mi už šestadvacátý den leze krkem… Po snídani stoupáme k vrcholu Pic de Clot de Cavall, kde jsme o hodinu dříve oproti průvodci. Z vrcholu vidíme stoupat v údolí Carla, nezdržujeme se tedy a pokračujeme do dalšího údolí do města Llorts. Nádherné městečko, z kterého dýchá horská atmosféra. Stavíme v místní restauraci a za nekřesťanskou cenu jíme oběd. Mezitím přichází Carlo, ale jen pozdraví a zase pokračuje asi se urazil, že jsme mu utekli. Za bolesti achilovek jdeme dál skrze město Serrat, kde se ještě posilňujeme nanukem a potkáváme Zmiji jedovatou. Oceňujeme krásy Andorry, a hlavně jejich přístup k turistice a sportu. Všude značené upravené cesty o tom si mohou ve Španělsku nechat jen zdát. Po vydatném energetické přijmu vybíháme do sedla Collada dels Mener rychlostí blesku. Nahoře čekám na Evu asi pul hodiny a začínám se bát, že jsme zaslepen energií šel do špatného sedla. Naštěstí, ale po chvilce přichází značně unavená. Scházíme do údolí do cabany Coms de Jan – malá kamenná chatrč s plechovými postelemi a uzavíratelnými dveřmi a připravenými musli tyčinkami od předchozích štědrých návštěvníků. Jsme tu sami tak vaříme a jsme rádi za další noc, kterou budeme moci strávit pod střechou.

30/7/2012 – Den 27
No name Plateau – Etang de Couart

Předchozí noc nestála za nic achilovky bolely a v noci ještě přišli nějací fotografové a vzbudili nás. Dnešní cesta byla utrpení vzhledem k nedostatku energie už se těším do města až se pořádně nadlábnu. Na Pont de Fontargente jsme vylezli z Andorry pro změnu zase do Francie. Vyčerpaný na rozcestí pod stoupákem jsem se chvíli povaloval a ejhle dostihl mě Carlo, ten ale nevolí stejnou cestu, respektive nechce překračovat denní objemy, respektive chce spát na chatě a na rozcestí volí cestu doleva dolů k refuze zatímco my volíme cestou stoupákem nahoru na sedlo Port de L´Albe. Standardní teplíčko kolem 30 C mi ztěžuje cestu. Ze sedla jsme sešli dolů k jezeru Etany de Couart, kde Eva zavelela – Bivak! Dolů do města L´Hospitalet d´Prés-Andorré je to podle průvodce už jen tři hodiny a já se už nemůžu dočkat na sprchu, jídlo a postel…

31/7/2012 – Den 28
Etang de Couart – L´Hospitalet d´Prés-Andorré

Přes noc mě tlačil pod stanem šutr a cítil jsme se jako princezna na hrášku. Další noc, kterou jsem hlady pořádně neprospal… V 6:00 jsme už byli na nohách natěšený na město, postel, vanu, jídlo atd. atd. Trhnul jsem rekord ve velikosti snídaně snědl jsem celé své zbytkové zásoby – 2 mandle 🙂 Cesta dolů podél opravdu krajinu hyzdícího potrubí od náhonu k elektrárně jsme zvládli za udávané tři hodinky. S prázdným žaludkem jsme se cítil jako v excitovaném stavu… Město L´Hospitalet d´Prés-Andorré bylo v centru pěkné ale hyzdila to velká vodní elektrárna do které vedli spádové trubky s vodou ze dvou okolních kopců. Ani velké vlakové nádraží tomu moc nepřidalo natož místní rozvaděč vysokého napětí. Ale v tomto stavu je vzhled městečka opravdu podružný. Ubytováváme se v Gite d´Etape. Ihned využíváme veškeré výdobytky moderní civilizace a počtvrté za 30 dní používám sprchu. Následně vyrážíme do místního krámku s potravinami s dlouhými seznamy co potřebujeme. Bohužel nás překvapuje ožralý prodavač se sortimentem blížící se konzumů v hlubokém komunismu. Bohužel shnilé ovoce a zelenina a konzervy přijdou vhod 🙂 Naštěstí si Francouzi potrpí na bagetky, tak máme teplé přímo z pece. Vyrábím šopák a pijeme víno. Mimořádně mě nadchla paní Lilliane – majitelka Gite d´Etape, která je asi nejlepší kuchařkou pod sluncem a její kulinářské schopnosti ihned chválím. U večeře poznáváme spisovatele Davida van Reybroucka z Beligie, který jde HRP už přes měsíc a schovává se v Pyrenejích před publicitou. Večer s ním byl opravdu přínosný a konečně byla možnost si popovídat se skutečně vzdělaným člověkem. V posteli jsme se po Lillianině výkonu nemohl ani položit na břicho takhle přežraný jsem byl snad prvně v životě.

1/8/2012 – Den 29
L´Hospitalet d´Prés-Andorré –

Ráno je bohužel/bohudík je Evě špatně a rozhodujeme se zůstat v místní Gite d´Etape ještě jeden den a dát si tak odpočinek na zotavenou. Myslím si, že Eva tu chtěla zůstat hlavně kvůli tomu skvělému jídlu od paní Lilliany, jelikož i mě přepadla zvědavost co ještě paní domu v sobě skrývá. Za dnešek jsem vypil 8 piv (0,33l) Zracionalizoval jsem obsah batohu a zašil roztržené věci. Vrchol dne byl závod psa s kočkou a náročná procházka kolem baráku do krámu a zpět. Jinak večeře zase 100 % nemůžu si vynachválit. Ještě jednou díky paní Lilliane!!!

2/8/2012 – Den 30
L´Hospitalet d´Prés-Andorré – Bolquére

Ráno vstáváme ještě za tmy v 5:30 a dáváme rychlou snídani, u které naposledy hladím kočku a koukám do knihy, kde vidím „Cap Creus“, který bych rád viděl. Je to na konci HRP, tak když nebudu moc zničený, tak se tem vydám. Vyrážíme na cestu v 7:00 a stoupáme k chatě ref. des Bésines. Cesta byla nudná a plná mlhy. U chaty Bésines dáváme rychlou přesnídávku a rychle stoupáme k sedlu Col de Coume d´Angel. Zde už svítilo slunce. Eva si stěžovala, že je jí špatně, a dokonce měla sračku. Měl jsme o ní starost, aby mi par dni před konce expedice neřekla, že končí. Tyto negativní pocity vyvažovaly pohledy do údolí!!! Byl odsud snad nejhezčí pohled, jaký jsem kdy viděl. Tohle místo je nepopsatelné. Výhled na Pic Carlit svažující se do Etany de Lanoux byl opravdu dech beroucí. Rychle jsme prošli kolem jezera Lanoux a rozhodli jsme se nelézt na Pic Carlit a obejít ho. Sestupujeme k obrovské přehradě (dosud největší vodní polcha, kterou jsem v Pyrenejích viděl) Lac des Bouillouses. Zde dáváme pivo a zmrzlinu. David van Reybrouck nám tu nechává vzkaz, že tu byl a že doufá, že se ještě uvidíme. Pokračujeme a chceme dojít až do Eynes, což znamená, že ujdeme dvě a půl etapy podle průvodce. Do Eynes jsme nedošli, ale zastanovali jsme už v Bolquére. Místní vybavený supermarket nám poskytuje levné čůčo a mnoho sladkého ovoce.

3/8/2012 – Den 31
Bolquére – Ref. d’Ull de Ter

6:00 a lezeme ven. Po vínečku se mi spalo výborně, akorát jsem moc nezregeneroval. Ke snídaní papkám cereálie s kondenzovaným mlékem a jde se na věc. Eva se klasicky ztratila za podpory GPS, ale po chvilce to nabralo už dobrý směr, a to do Eyne. Cestička po rovince, kde potkáváme značku GR10, která praví, že do Banyuls sur Mer je to už jen 155km!!! Vall d’Eyne je snad úplně nekonečný s převýšením více jak 1100 m. Ale zkušeně to utíkáme za tři hodinky. Na sedle dávám zdravou svačinku – jablíčko, sušenku, snickersku, jogurt a hodně vody. Usušil jsem promočený triko, udělal fotky, a to už přišla utavená Eva a pokračujeme dále. Čím dál tím více mě bolí záda už je ta dlouhodobá námaha znát. Cesta po hřebenu na Pic de Noufonts byla spektakulární, a i přes silný vítr jsme si to užíval. Cesta po hřebeni šla celou cestu až k Ref. d’Ull de Ter, kde jsme se rozhodli zůstat na noc. Eva zase pobrekávala, že je nemocná a že to vzdá. snažím se jí namotivovat dvěmi karafami červeného a zabralo to. Na vínečko dáváme vydatnou večeři a několik panáku whiskey. Hezká slečna na baru v Ref, d´Ull de Ter nám nalévá opravdu královské porce Whiskey! Večer odloupávám mrtvou kůži z nohou a usínám vedle španělský rodinky.

4/8/2012 – Den 32
Ref. d’Ull de Ter – Ref. Des Cortales

V noci bylo v místnosti strašný vedro, a i smrad protože starý katalánský dědeček asi snědl hodně čočky k večeři. Ráno mě neposlouchá pravá noha, ale vydatná snídaně mě staví na obě nohy! Dnes nás čeká poslední vyšší pyrenejská hora Pic de Canigou. Eva se ráno směje, takže nemocná není tudíž pokračujeme dále! Od chatky vystupujeme kolem lyžařského střediska nahoru na plató, kde fouká příjemný již středomořský větřík. Přetrhla se mi tkanička, ale naštěstí jsem byl profesionálně připraven a v okamžiku měním. Cesta na Ref. de Mariailles. je z kopce a cestou jsem našel klíče od auta. Sice široko daleko žádný nevidím ale věším je na nedaleký plot. Na Ref. de Mariailles dáváme na posilněnou pivo a nějakou svačinku. Eva jde dál já házím vyčerpáním čelo na stůl. Po probuzení chytám rapla a vybíhám směr Pic Canigou. V půlce kopce předbíhám Evu a mastím dále na poslední kopec. Posledních pár výškových metrů na Canigou bylo docela lezení ale to mi jen zvedalo adrenalin a energie přibývala. Na vrcholu vidím konečně poprvé vysněné středozemní moře a Perpignan. Nejvíce mě asi bolí záda, ale nohy nezaostávají z palce u nohy mě teče nějaká smradlavá kapalina, ale mouchám to chutná. Rozhodujeme se to popohnat a doběhnout k moři během tří dnů. Utrpení k chatě Cortales zvětšuje množství přítomných vycházkářů stanujících a dělajících bordel všude kolem chaty. Kdyby sem vyšli po svých nejen, že by už spali a nedělali bordel, ale také by jich tu bylo asi o 80 % méně. Stavíme stan a vyčerpaní lezeme do spacáků.

5/8/2012 – Den 33
Ref. Des Cortales – Valley Ribera del Terme

Vstáváme brzy v 6:00 aby nás nezastihl pařák. Ze stanu vylézáme s hlavami nad mraky. Tyto pohledy byly nezapomenutelné! Bohužel po dvou hodinách pochodu začalo středomořské vedro. Je znát, že se dříve nebo později dostaneme k moři. Po cestě je kolem cesty velké množství malin = energie zdarma a byl by hřích toho nevyužít. U gite d’Etape dáváme rychlé pivo a svačinku, ale pak to začalo. Nekřesťanské vedro nás ubíjelo a nechtělo nás za žádnou cenu nechat pokračovat v cestě. Parné počasí je posledních pár dnů opravdu největší překážkou v naší cestě. Cestou do Arles-sur-tech potkáváme lidi, kteří žijí v lese a staví si tady pěkná obydlí ze stromů. V Arles-sur-tech, které je 280 m.n.m. si musíme dát nucenou pauzu přes poledne, jelikož 37C s batohem vážící tolik, kolik váží je to opravdu nepřekonatelná překážka. Sedáme na náměstí do stínu do kavárny a objednáváme Sangrii. Po chvilce se k nám připojil Francouz Parnoulet, který šel GR10. Povídáme si s ním a kolem 18hod vyrážíme na další sedlo. Cestou se zastavujeme v pekárně, kde pracuje Ruska, tak ji zdravíme a kupujeme si u ní plechovku piva a nějaké pečivo. v 20:00 je tu stále 27 C.  To mě donutilo k rozhodnutí vstát zítra v 5:00 abychom se vyhnuli nepříjemným teplotám a mohli si dát polední siestu.  Ze sedla jsme scházeli ke strašidelnému domu už za tmy párkrát nám přeběhl divočák přes cestu. Poprděný až za ušima stavíme stan a radši se schováváme před krvelačnými chrochtajícími sviněmi 😀

6/8/2012 – Den 34
Valley Ribera del Terme – Church Saint-Martin de l´Albére

Ráno jsme skutečně vylezli za tmy v 5:30 kvůli strachu z vedra. V noci byla bouřka a pršelo alespoň nás neotravovaly prasata, ale na druhou stranu jsme se probudili do deštivého dne. Poslední dny nám to Pyreneje nechtějí dát zadarmo. Buďto vedro, nebo zima bojujeme s živly, co to jde. Chcalo docela vydatně a byl jsme mokrý i mezi nohama. Možná ale lepší než 37 C. V poledne déšť ustál a v lese bylo příjemných 11 C. Poté se i vyjasnilo a cesta do Las Illas byla příjemná po rovince s výhledy na moře. Z Las Illas na Col de Perthus bylo zase utrpení každý krok jsem cítil útrpnou bolest a v bazénových botách se bolest ještě násobila. K tomu jsem se ještě ztratil a z jednoho letmého kilometru jsem si udělal asi 5 reálných. Col de Petrhus – humus – klasická bezcelní zóna. Nevím, jak tato kultura mohla přežít i v dobách EU, ale je tady přelidněno všichni nakupují elektroniku a chlast. Humus po 30 dnech samoty mě konzum docela ubíjí. Rychle běžím do krámu pro jídlo a hledáme klidnou část města, kde na ulici dáváme siestu. Když přestalo svítit chceme vyběhnout poslední kopec na HRP. Bohužel se nám podařilo vyběhnout jen polovina a rozbíjíme tábor. Zítra Banyuls!!! Nemůžu se dočkat.

7/8/2012 – Den 35
Church Saint-Martin de l´Albére – Banyuls sur mer

Ráno jsme vstali, vylezli na Pic de Noulous, kde měla Evka připravený překvápko v podobě vrcholového piva. Pohled na Banyuls sur mer byl dechberoucí. Nemůžu uvěřit, že po 35-ti vyčerpávajících dnech jsme na dosah od cíle. utíkáme z kopce dolů a já se ještě několikrát ztrácím a naposledy nadávám na Pyreneje. Cestou ještě ožírám místní vinice a užívám si naposledy teplotu 35C. V uličkách Banyulsu mě zaplavují slastné pocity a při příchodu na pláž je mi nakonec i smutno, že je všechno krásné za námi. Kupuji si na oslavu pár piv 9.2 – což jsou ty nejsilnější co tu mají a čekám na Evu. Bohužel Eva nepřichází a ani mi nebere telefon. Nacházím zásuvku na stromě a oznamuji tuto zprávu všem blízkým. Po třetím ultra silném pivu přichází Eva, že je už ubytovaná v hotelu Canal. Následuji jí a poté jdeme na oběd a kupujeme si každý litr Sangrie. Večer potkáváme Carla a jdeme pařit do víru katalánské street party v Banyuls. Další den jsme udělali překvapení pro Davida van Reybroucka, který měl dorazit. Koupili jsme šampaňské s jahodami a čekali na něj u značky Banyuls. Vykoupeme se s ním v moři a večer zase zábava – nosex, drogy, rock and roll. Načež následující den odjíždíme (ne)spokojení domu.