30. Ročník závodu Ledová Jízda – dojemné setkání lidí stejného druhu. Závod se nesl v duchu boje o vteřiny na trati, ale přinesl také spoustu pozitivních emocí a zážitků díky organizaci závodu. V neposlední řadě výborně klapnul díky perfektnímu počasí, které nám Krakonoš v roce 2025 přichystal.
Meditace a přípravy
Ledová Jízda je závod na které je účast životně důležitá, neodkladná a tím i povinná. S Alešem Schejbalem, mým dlouholetým partnerem a perfektním musherem se na účasti dopředu nedomlouváme. To že pojedeme Ledovku je úplně samozřejmý jakože ráno vyjde slunce. Přípravy na závod počínají vlastně koncem závodu předchozího. Zesumírovat si co se stalo, kde byly chyby a co můžeme vylepšit a makat na tom. Za tři roky co s Alešem jezdím jsme spolu nabrali již mnoho zkušeností a technicky i mentálně jsme se posunuli kupředu tudíž na letošní ročník máme velká očekávaní.
Zlomená lyže v první etapě, nebo psi co se nám porvali a nakonec jsme končili s osmi to byly temné stíny minulého 29. ročníku závodu Ledová Jízda. Tento rok jsme všechny nezdary minulého roku hodili za hlavu a žačli s nepopsaným listem úplně bez stresu. Jasně zapomněl jsme si čelovku, skijoeringovej pás a karimatku, ale to nezbytné pokryl Aleš a sena místo karimatky bylo dost.
Letošní ročník zprvu vypadal velice slibně. 16 přihlášených teamů sliboval velkolepou honičku, bohužel jak se blížil termín startu tím se počet teamů snižoval. Bohužel toto číslo se zastavilo až na devíti přihlášených teamů. Letos se také neúčastnil Jirka Vondrák, který posledních 10 let nekompromisně nepustil nikoho na první místo. Tím tedy naše šance dostat se výš než doposud nejlepší druhé místo vzrostla. Tuto šanci ale rapidně srážel polský perfektní musher s nespočetnými mezinárodními zkušenostmi z velkých etapových závodů. Tímto frajerem před kterým jsme stahovali ocasy nebyl nikdo jiný než Łukasz Paczyński
První Etapa 30. Ledové Jízdy
30. Ledová Jízda tradičně startuje v centru Pece pod Sněžkou. Právě start v Peci je výkladní skříňí závodu, kde start pozoruje spousta diváků a vehementně povzbuzují. Všech 9 teamů startuje jeden po druhém v pětiminutových intervalech. Pro větší atraktivitu se startuje podle výkonnosti a to od „papírově“ nejpomalejšího teamu po nejrychlejší, aby se zajistil dostatečný objem předjíždění a kritických situací. Nechápu tedy proč startujeme až poslední.
Zapřaháme psy, dáváme rychlé pivo, high five a jdeme na start. Rychle se ještě navzájem ujistíme o tom, že trať vede „jako vždycky“ (což se ukazuje později jako chyba). Psi skáčou dva metry vysoko a řvou radostí, že se pojede. My s nimi sice nadšení sdílíme, ale poskakování si necháme na večer do hospody. 3-2-1-GO! Je to tady všech deset bestií vyrazí kupředu obrovskou rychlostí, mě se do špeků zaryje pás, lupne mi v páteři a jsme v závodu. Hned po prvních pár set metrů Aleš ztrácí rukavici a je odsouzen k řízení indisponovaný ztuhlou rukou. Tradičně v první stoupání k Pražské boudě není moc času si povídat o ženskejch a životě, tepovka vystřelí na 180 a drží se v podobných hodnotách až ke Kolínské.
Studená sprcha a ego na nule
Pod Václavákem točíme doprava do prvního pytle, který vede pod Zrcadla směrem do Černého Dolu. Jako vždycky se tedy odepínám a jako vždy přemotivovaně soupažím kupředu před psy a dolů Luční svážnicí dolů. Při tomto manévru bohužel došlo ke kardinální chybě, když jsme přehlédli červenou značku a valíme si to sebevědomě rovno. Tedy cesta nevedla rovně jako vždy. Ve vajíčku míjím první psí spřežení v protisměru. Říkám si: „To jsou debilové, jedou blbě.“ Samozřejmě pokračuji v kudle dál. U druhého spřežení v protisměru si říkám „Ty vole! To není možný!“ Třetí spřežení v protisměru Hanušovic mi na opatrnou otázku jestli jedem blbě my nebo oni odpovídají s klidem v hlase a skálopevně: „My jedeme dobře.“
Takoveý ten pocit jakože se stal brutální průser. Stažená prdel, studený pot a sucho v krku. To neee, to není pravda. Šlajfuju na místě a rvu to hlava nehlava zpátky do kopce. V krpálu vidím naštosovaný spřežení a řvoucí psy… a nejen psy. Aleš rudý jak značka, kterou jsme nahoře minuli vykřikuje hodně sprostých slov. Beze slov sundávám lyže a otáčím Hardyho zpět do kopce. Chudák v zatáčce, kde jel dobře dostal ještě čoud, že neposlouchá přitom jel po stopě. No nic valíme to nahoru a počítáme, že tento výlet v protisměru nás stál všeho všudy 16 minut!
Hodně studená sprška a naše motivace padla těžce na hubu. Ledová jízda byla ohrožena. Bylo nám jasný, že letos to zase nemůže ani za boha padnout. Budeme rádi za bednu říkáme si a další minimálně půlhodinu toho moc nenamluvíme.
Pár karambolů, odbočka na Racka, desítka a finiš
Další poděl se stal ihned za vysílačem na Sokolu, kde už pejsci také vyhodnotili, že to nemá smysl a jeli autopilotem domů na Racka. Bohužel na povely nereagují a ani kotva nepomáhá. Jedu tedy dopředu ,zkusit zatáčet manuálně. Chvíli se zdá, že se to podaří, ale ihned co leadry pouštím mě všichni zválcujou, přejedou mě saně a ztrácím čelovku. Super! Po asi dvou otočkách o 360 stupňů se vracíme zpět na trať.
Jeden by řekl, že už toho na jednu etapu bylo dost. I my doufáme, že už nic dalšího nepříjde a uháníme přes Plynovodní na Desítku. Dále projíždíme efektivně vracečku na zásobovačku a v raketě klesáme směř Hříběcí boudy. Tam se projel další pytlíček, kde bych vyzdvihnul velice výžívný stoupák, který fakt nebyl stavěný na soupaž.
Druhý pytlík byl technicky velice náročný jak pro mushery, tak pro lyžaře. Ale musel jsem konstatovat, že po technické stránce jsme se oba už hodně naučili a jedeme to na pány. Ono totiž jezdit na běžkách a saních tyhle kotáre to prostě nikde nenatrénuješ. Nikdo se dobrovolně nepustí na běžkách na metr širokou lesní cestičku plnou hoven rozježděnou skútrem, přemrzlou a aby tomu nebylo málo, čumí z toho šutry a valí se tam 25-30 km/h na laně… Jo a to cely po tmě! To není žádná naondulovaná Jizerská 50. Ale jinak se běžkař vlastně pořád veze na provaze že?
Cesta do cíle vedla zpět po zásobovačce na desítku směr Tetřeví boudy. U Tetřevích bud, kde měl být bivak a zázemí nás ale Karel poslal ještě do malého pytlíku pod Tetřevkama. Tady to ale nebylo nic náročného jen nahonit kilometry. První etapu jsme dojeli tedy časově na překvapivém 2. místě se ztrátou necelých 7 minut na Łukasze Paczyńského.
Nakrmit, pomodlit, zpenalizovat a romantika pod hvězdami
Konec dne proběhl už jako vždy. Vykopat hroby pro psy, zanosit slámou, nakrmit a nadopovat kluky, aby ráno byli fit. Jako každou Ledovou Jízdu jen s rozdílem, že letos nám Krakonoš opravdu přál. sucho, žádná extrémní zima, bezvětří. Prostě ideální podmínky na bivak a pohoda jazz. Ani mi to moc Ledovku nepřipomínalo a co mi ji už vůbec nepřipomínalo je to, že bylo povoleno vlézt dovnitř do Tetřevích bud, kde na nás čekaly litry piva, česnečka a svíčková s deseti. Jako tohle Kobradera vážně vychytal a já se mu klaním. Došlo mi, že tohle bude pěkná dovolená.
I přes to, že 7 minut ztráty neznělo tak zle a vlastně po tom průseru na začátku jsme si docela věřili, že bychom mohli v dalších etapách ztrátu stáhnout. Ale i tak jsme se Łukasze báli a chovali k němu respekt. Naštěstí organizační team měl pro náš strach pochopení a penalizovali team Łukasze a Aničky 5-ti minutami. Vysvětlení bylo, že si prý nechali vyvézt materiál na bivak skútrem. Łukaszovi bohužel nepřišly velké saně a jel to na sprintových, ale i tak. Ať to dopadne jak to dopadne nesmí tam být ten rozdíl do 5-ti minut ať nejsou pochyby a zlá krev. Závod bude o to zajímavější, protože teď jde už vážně o vteřiny a ztráta na prvního máme jen 1 min 52 sekund.
Myslím si, že i další teamy si to užili. Hned za námi dojel další velezkušený team Martin Řehout a Marian Kdýr. Jako čtvrtí do cíle dorazil smíšený team Venca a Zdeňka Zetkovi. I další teamy dorazili do cíle a svoji spokojenost ztvrdili litry prolitého piva až do dvou do rána. Myslím, že za všechny to byla povedená Ledová Jízda.
Druhá etapa – Slunce, světlo, teplo a etapová výhra!
Musím poděkovat Martinovi, který nám kategoricky zakázal účast na večerní veselce s Bořkovou harmonikou. Moc dobře věděl, jak by závod dopadl, kdybychom se zamotaly do koloběhu pálenek. I tak se nebudíme úplně fresh a hlava tak trochu pobolívá. Psi chudáci taky moc nezregenerovali, leží a dělají, že tam nejsou. Aleš to naštěstí svědomitě napájí a mě nechává spát až do osmi. Velké plus celého rána je, že se budíme do krásného slunečného dne. Pomalu se tedy team po teamu suneme na start a bude se startovat jako vždy od nejpomalejšího k nejrychlejšímu.
Je to tady. Karel nás pustil do prvního pytle pod Tetřevky a co dodat je to nádhera. Cestou z pytle zpět míjíme Lukásze s Aničkou a oba vypadají také namotivovaně. Vše nasvědčuje, že to bude lítý boj. Cestou nahoru po plynovodní to ještě jakž takž jede, ale cítíme, že sníh začíná být mokrý a že to nebude taková Ledová Jízda jako včera. Také psi za krátkou dobu úplně nezregenerovali a jedou pomaleji než včera.
Cestou kolem Racku žádný problém a stoupáme směrem k Pražské boudě. Na cestě pod Zrcadly jedeme konečně správně, ale vidíme něco neobvyklého. Spřežení Jany Hellerové hozené na štorc širokou cestou. Jana od hlavy k patě od sněhu. Zdenda zahozený v hlubokém příkopě snažící se vydrápat zpět na trať. Prý nějaký ratlík ve strachu o život skočil do lesa a tak i celé Jany spřežení. Majitelé ratlíka samozřejmě jen s bradou až na zemi jen zírají, co se to děje a samozřejmě ruku k dílu nepřidají a Janča to musí sama vytahat z příkopu ven. Všichni naštěstí celý a zdraví jen my jsme ztratili důležité minuty.
Mokrej sníh a písek v druhé polovině
Cestou zpět na desítku jsme sice předjížděli jeden team za druhým. Dokonce se nám podařilo dostat se do háku za spřežení v místě, které je pro nás kritické. Toto místo není nikde jinde než za vysílačem na Sokolu. Krásně jsme se prosmýkli a po plynovodu už to valili zpět na desítku. Docela pohodička celou cestu vlastně krásný výlet. Trochu rubačka do kopce tepovka 170 ale hezký. Cestou nahoru bereme i Martina Řehouta s Marianem a držíme se vlastně na dohled několik kilometrů skrze pytel nad Hříběcíma. Pejsci začali trochu vadnout v tom krásném krpálu, kde jsem zvadnul i já.
Na zásobovačce nahoru byl pro změnu firnovej písek a celé stoupání bylo hodně na morál a bylo to takový porno romantický hrabání se ve sračkách. Přišlo nám to jako utrpení a pejskům se fakt makat nechtělo. Měli jsme pocit, že stojíme každý kilometr a důvodů bylo spousty. Posrat trať Radkovi byl důvod číslo jedna. Pochcat mu ji – důvod číslo dva. Dále asi jen motanice a žraní sněhu. Obdivuju Aleše, jak pravidelně s ledovým klidem v duši řeší situace rozběsněným křikem. Řve na psy jací to jsou debilové, že se motají a vyprazďňují. Občas mám strach a stažený ocas i já abych se nevhodně nevyprázdnil…
Finiš na vteřinky
Nějakým nepochopitelným způsobem přes naše pravidelné zastávky se nám podařilo ztratit kontakt s Řehoutíkem. Ale kde je Lukasz a Anička? V těžkém mokrém sněhu rozpouštějícím se na ostrém slunci se pomalu suneme po desítce dolů, kde nás Karlík časoměřič posílá ještě do jednoho kola. Ve chvíli, když vyjíždíme z lesa řveme na lidi kolem nás: „Už projel Polák???“ A oni, že jo! Je to ztracený říkáme si. V tom ale před sebou na rovince vidíme Lukasze s Aničkou jak jedou teprve do druhého pytle . Jo on projel, ale nebyl to Polák nýbrž jen Martin s Marianem.
V momentě, kdy projíždíme cílovou páskou druhé etapy závodu Ledová Jízda spouštím stopky. Tak co? Bude to více, nebo méně než rozdíl 5-ti minut mezi teamy na startu??? V dáli vidím jet Lukaszovi saně. Čas běží, srdce buší a buší ještě více ve chvíli co stopky překročí 5 minut. Tak co bude to přes 7 a dostaneme se na první místo? A Lukasz protíná cílovou lajnu v čase 5:58. Ano etapu jsme vyhráli, ale jen o necelou minutu na 36-ti kilometrech. Neuvěřitelný den!
Ledová Jízda a kultura kolem
To, že letošní ročník závodu Ledová Jízda je jedineční a extra povedený poznali jak diváci, organizátoři i závodníci. Nějak jsem to očekával už z propozic. Martin a jeho realizační team odvedli opravdu super práci. Za dávných časů hrozila diskvalifikace jen za vstup do vytápěných prostor. Pamatuju ročníky, kde se klepala kosa ve vymrzlém stanu u studeného piva a prdelačky s tvrdým chlebem. Venku chcalo, nebo sněžilo a za to, že jsme si sedli do auta a zatopili jsme čekali penalizaci. Hodně se toho změnilo.
Jako svléknou se do trenek v luxusní restauraci a dostat na výběr z několika jídel tříchodového menu? Chlastat drahou skotskou na mramorovým baru a přikusovat francouzský sýr? Kde to jsme? Tak jsem se několikrát štípnul a když jsem se neprobral, lil jsem jako kdyby to bylo naposled! Vrchol dne večera bylo nepochybně kino. Dva filmy jeden on ManMatu a druhý souhrn materiálů z z Ledovky od počátku věků až do roku 2010. Dojemná to chvilka. Díky Martine, že jsi nám zařídil krásnou dovolenou, kde se neřeší problémy světského života.
3. poslední etapa – Leodvá Jízda na plný obrátky
Ráno zase sněhový a azuro-porno. Není čas ztrácet čas a balíme čemodan nakládáme do saní. Napojit psy a v 9:30 na start! Tentokrát zase startujeme jako druzí od konce. Trasa je úplně stejná jako včera akorát sníh je o dost tvrdší a desítku nahoru drtíme v nadzvukový rychlosti. Ve sjezdu z desítky na zásobovačku Aleš pokládá saně a ztrácí brýle. Docela mě tahle akce pobavila. Vidět, jak ho smečka vláčí po břiše v hovnech cizích psů mě docela rozbila. Konečně nejsem jediný co se válí v exkrementech. Obratně se k němu vracím a sbírám věci, zatímco on pokračuje v krutovládě. Když jsem ho dojel říká, že zlomil věž. Za mě ty saně vypadali dobře a jeli, tak jakýpak copak.
V pytli nad Hříběcíma a nad Hanapetrem těsně před pověstným stoupákem zvládli předjet všechny teamy. Bylo nám jasné, že toto bude asi zlomový bod, kde se chudák Lukasz zasekne ve štrůdlu psů a my můžeme stoupat vlastní rychlostí. Malá naděje nás v koutktu duše hnala kupředu. Ála si sice stěžuje, že nemůže zatáčet, ale za mě jel v pohodě. Po zásobovačce nahoru i po desítce to letělo ukrutně. V tuto chvílí jsme měli průměrnou rychlost přes 18 km/h což bylo o dva víc než včera. Nekecáme soustředíme!
Zásah vyšší moci a Ledová Jízda do cíle
je pondělí a nikde nikdo je čas zabrat! Plynovod, Pražská a Zrcadla na jedničku. Nezastavujeme, nepadáme jedeme! Psi frčí bezchybně a tak i my. Začínáme se bát odbočky u Pražský na Vebrovy boudy. Tam prý naše motory nikdy nejezdí a určitě pojedou domů. A taky že jo. Jedou rovně ty vole! Tohle skončí dole v Peci myslím si. Pán bůh stojí při nás! na cestě se objevuje člověk se svatozáří, oslňuje nás, najednou nám je teplo po těle, bere leadry za krčáky a navádí je zpět na správnou cestu. Náhoda, nebo zásah vyšší moci?
A pak už to bylo za odměnu. Sjezd kolem Vebrových bud po široké cestě přes Javořák do cíle. Adrenalin mixovaný s euforií. Zvládneme to? Aleš kouká na GPS tracking a vykřikuje: „Lukász je ještě někde v prdeli!“ Do cíle dojíždíme a ihned si nás bere Martin na skútr a jedeme pod Javor k vleku odvézt psy. Nemáme tedy možnost zkontrolovat, kde je kdo a kdo to vlastně vyhrál? Když ale dolů dorazí první mistr Řehout s Marianem je nám to i neoficiálně jasný.
Výbuchy euforie a vyhlíšení v centru Pece pod Sněžkou
Cestou na Racka v rolbě jsme ještě trochu zbrždění a asi nám to úplně nedotejká. Odpočíváme. Přeci jen nic oficiálního nevíme… Tedy víme 🙂 Krmíme psi a ukládáme je k odpočinku. Odvedli kluci výbornou práci a bezesporu byli dnes největšími frajery v Krkonoších. Pravá euforie ale přichází až v kuchyni na Racku, kde s Bárou a Verčou dáváme slivovičku a hledáme nejlepší místo pro putovní pohár. Je to oficiální! Jsme zlatí!
Vyhlášení se koná na tom samém místě jako jsme před třemi dny startovali pod sjezdovkou Javor. Před třemi dny jsme tomu samozřejmě vůbec nevěřili, ale teď je to už jasný! Pořadatelé staví provizorní podium a po gratulací nám i všem ostatním se škrábeme na poslední vrchol dnešního dne a zvedáme nad hlavu putovní pohár 30. ročníku závodu Ledová Jízda 2025!
Vysněné Výsledky
Boj to byl brutální a díky našim chybám i chybám ostatních teamů byt tento závod opravdu zajímavý a nedá se říci, že byl rozhodnutý od začátku jak jsme tomu byli zvyklí posledních deset let. Jasně, někdo může namítat, že chyběl Jirka Vondrák a že by si nás namazal na chleba a zase nás zvířecky ponížil a stylem Jirkovi vlastním start-cíl by nás smáznul do tratoliště dějin. Něco na tom bude, ale už teď se těšíme na další rok až tu Jirka bude!
Jak to tedy dopadlo? Všichni byli skvělí a každý kdo dojel musí mít radost, protože sem se jezdí především za zážitky. Jo jasně vyhráli jsme, ale Łukasz Paczyński s Aničkou Konopáčovou nám to nedali zadarmo a vlastně jsme se celou dobu klepali strachy, že nás někde seknou. Bohužel měli problém se psy a poslední etapu jeli v devíti a dokonce jednoho psa vezli na saních, takže v osmi. Anička taky měla problém s vázáním. Jinak bychom se asi tolik neveselili.
Závod Ledová Jízda 2025 Všichni dojeli!
Třetí team je také velice zkušený team Martina Řehouta a Mariana Kdýra. To jsou frajeři, kteří pravidelně startují na Ledové Jízdě a nejen zde. Předváděli celou dobu vyrovnaný, stabilní výkon jak na trati, tak v hospodě. Čtvrtí Zetkovi – Usměvavý zkušený team plný vtípků a sarkasmu na který budeme dlouho vzpomínat. Další Dáda s Bořkem – srdcaři a muzikant, bez kterých by byla Ledová Jízda tichá a bez kolující lahvičky. Rodina Hanušovice to je asi tolik startů na Ledovce jako kolik mě je let a o nich jen s respektem. Lukáš Tomášek a Lukáš Marešovský to jsou drsní seveřani, kteřá nezkazí žádnou srandu. Jana Hellerová a Zdena Pospíšil ti už starty také počítají na desítky a dojeli by do cíle i kdyby ten rok nesněžilo. Poslední, za to s obrovských respektem team Tomáše Voříška a Ondry Pelikána s devíti Českohoráky dokázali, že to jde i po staru.
Poděkování Ledové Mafii
Konec konců děkuju všem organizátorům jmenovat nebudu protože všichni víme, kdo tahal za provázky a kdo udělal 30. ročník tak speciální, jaký byl a že nenechal závod Ledová Jízda zahynout jak to už některé ročníky vypadalo. Takže díky Martine! Díky všem na trati hlavně tomu Radkovi, který trať stavěl a pak i hovna posbíral. Karel se stopkama a OniSystem GPSkama taky sehrál důležitou roli, díky němu jsme měli vždy perfektní přehled o tom kde kdo je a jak dlouho mu to trvalo. Díky všichni pomocníci hlavně z MC Metuje, kteří vždy přijedou a obrovsky zvyšují hodnotu a náladu celého závodu. Konec konců hlavně Musher´s Club Krakonoš a všem členům za support. Honza Chlum taky 🙂
Sponzoři to je kapitola sama pro sebe. Díky nim by to asi nebylo. Někdo dal prachy – to až se rozkřikne, že se davaj prachy to přijedou i z Kanady! Další dali hodnotné věci. Zase rok nebudu muset kupovat hadry a světlo. Další k tomu přidali i emoce a srdce. Díky tedy všem a pojďme se těšit na další rok na další bitvu ostrých zubů, sanic a běžek!
Ledová Jízda 2025 v mediích:
Trutnovinky – Byl jsem zralý na ručník, ale pak jsem cítil, že to dokážeme
Krkonošský deník – Výhra pro mushera z Pece. Posádky psích spřežení zdolaly přes sto kilometrů
Leave a reply