Pierra Menta 2025 – 4 denní festival bolesti a utrpení

Jak začala naše druhá Pierra Menta?

Pierra Menta 2024 dopadla perfektně. Počasí vyšlo perfektně, až nám z toho slezli minimálně tři vrstvy obličeje a několik dní jsme vypadali jako bychom sledovali zblízka jaderný výbuch. Já v patách několik hlubokých otevřených ran, což by normálně vyžadovalo hospitalizaci. Trefně jsme si tedy tento závod s kluky, se kterými jsme bydleli na pokoji (Kuba Fabian s Pavlem Ondráškem). Čtyřdenní festival bolesti

Dá se pochopit, že jednou může i zdánlivě normální člověk podstoupit 4 denní každodenní 20-30 kilometrové etapy s převýšením kolem 2000 – 3000 metrů. OK, Pierra Menta je legenda a nejtěžší závod ve skialpinismu na světě. Chápu, chtěl sis to zkusit. Co nedovedu pochopit je, že mi můj parťák doktor Petr Hasala z roku 2024 volá v lednu 2025, že se prý brzy spouští registrace na Pierru. Co asi očekává, že mu na to odpovím?

Jak se dostat na Pierra Menta?

Především je k tomu potřeba vášeň. Bez toho to nepůjde. Zlí jazykové tvrdí že v sezoně, kdy chceš jet závod Pierra Menta by se mělo nastoupat 100 000 výškových. Aha, tak to oba splňujeme. Já asi 30, Petr 10. Pořád lepší než minulý rok a taky to šlo bez tréninku. Je to blbost!

Nejjemnější síto, které odděluje zrno od plev je byrokratický proces. To, že člověk musí mít „licenci“ závoďáka se ještě dá naohýbat. To jsme obelhali registrací ČHS, jelikož kartička má na sobě přeci logo ISMF. Dále mít pojištění pro vyprošťování v horách v extrémních podmínkách – to taky jde sehnat. Další blbost je Grand Course karta. To je jen stroj na peníze. Chceš Grand Course kartu? Dej 30 EUR a karta je tvá. Nakonec ještě certifikát od doktora, že jsme zdraví. Naštěstí nejde o psychiatrické vyšetření a zároveň si i jednoho doktora vozím s sebou.

Poslední, a to nejdůležitější je projít výběrem na základě životopisu. Díky bohu, že se tam neptají na váhu. Minulý rok to byl stres a vypisoval jsem všechny možné i nemožné závody, kde jsme byli a jak do dopadlo. Letos to máme o mnoho lehčí. Máme za sebou výsledky ne? Stroze píši: „Minulý rok jsme dojeli Pierra Menta poslední a letos si to chceme zopakovat s lepším výsledkem.“

Zaplať a jedem!

Po tom, co to všechno prošlo a pan Sebastien Blanc (ředitel závodu) se slitoval a poslal nám QR kód na 1300 EUR. Je to raketa? Zdá se být, ale my už víme, že není. Ubytování na 4 noci v pokoji s dalšíma dvěma hekajícíma magorama, plná penze, masáže, startovní balíček a mnoho bolesti pro dvě osoby. To je vše, co je v této velkorysé ceně zahrnuto.

Na úplný konec stačí jen posbírat materiál za deseti až statisíce, nastoupit do auta a jet ca. 1200 kilometrů což je 17hodin směr Aréches – Beaufort. Jako dobrý vstupní parametr mi přišlo si nechat udělit zákaz řízení, aby celou cestu musel odřídit v křeři chudák Petr. Za to mu patří poklona ještě před startem.

Legendární Chalet le Chornais

Jestli je nějaké ubytování legendární na Pierra Menta, tak je to Chalet le Chornais. Kolik se zde protočilo za 39 ročníků závodu Pierra Menta skialpinistů nikdo neví a kolik bolesti se zde vytrpělo to se kvantifikovat nedá. Každopádně je to skvělé zázemí pro všechny závodníky, kteří zde žijí celé čtyři dny pospolu, snídají, obědvají a večeří. Pospolu se také nechávají masírovat a dohromady smrdí, trpí.

My přijeli v sobotu v jednu ráno, a i po pravidelném volání do chaty nikdo telefon nebral. Jen jsme doufali, že až po celém dni jízdy se do chaty dostaneme. Na recepci ležel jen vzkaz Hasala, Mastník pokoj č. 802. Klíč ležel v poličce vedle. Auto check-in? Letos nám nadělili za naše předchozí výsledky prezidentské apartmá pro dva s manželskou postelí. Ve srovnání s tmavou přetopenou kopkou bez kyslíku, co jsme měli minulý rok máme teď apartmá.

Prezentace v centru Areches

Ráno po hlubokém spánku je nutné prezentovat materiál komisařům. V Areches kině se kontroluje vše! Od hlavy až k patě. Kontroluje se helma, jestli má patřičné certifikace, a proto ta moje půjčená a 20 let stará nechápu, jak mohla dostat go. Kontrolují se boty a jestli na to sednou mačky. Kontroluje se sedák a feratový set. Kontrolují se lyže. Kdo tohle projde dostane na konci bundičku a upomínkové předměty a startovní číslo a čip.

Cestou ven v kina potkáváme našeho kamaráda, a to hned hlavního časoměřiče. Prošedivělý vousatý pard na nás hned volal „I remmember you!“ Kamaráda, který nás minulý rok po první etapě nejprve vyřadil za nedodržení limitu. Také to byl ten kamarád, kterého jsme na startu druhé etapy přemlouvali, aby nás nechal jet. A proto, že to byl kamarád nechal a díky němu jsme také dojeli měli možnost dojet Pierra Menta 2024.  Přemýšlíme, jestli bude letos podobný problém…

Trénink před večeří

Ve strachu ze zítřka jdeme na malý výlet po sjezdovkách v Areches. Relativně velké lyžařské středisko je jen sporadicky využíváno. Lyžařů je tu málo asi tím, že je teprve úterý. Máme tedy celý areál jen pro sebe a stoupáme na první preload výstup. Metry naskakují rychleji, než jsme si mysleli a za hodinu jsme na 700 výškových metrech skoro v 1900 m.n.m. Celé to je příjemné, ale obloha se zatahuje a raději jedeme dolů. Dole nás přeci jen čekal briefing k zítřejší etapě a tříchodová večeře.

Pierra Menta – 1. stage

Budík zvoní z 5:30, jelikož start byl vyhlášen na 7:30. Motivace je úplně na nule. Především proto, že víme, do čeho jdeme. Minulý rok bylo tak super počasí, že pořadatelé volili od začátku vražedné etapy kolem 3000 m+. Tyto 4 etapy Pierra Menta v roce 2024 se snažili zlomit naše lyže, kosti i naši psychiku a musí se nechat, že se jim to málem povedlo.

Tento rok díky hnusnému počasí se vyhlásila první dešťová etapa v převýšením všeho všudy „jen“ 2250 m+. Celkově měla etapa být dlouhá 15km a nemělo se nikde lozit výš než 2200m. Vypadalo to jako krásný prolog do letošního závodu Pierra Menta 2025.

3 vlny, 200 dvojic, skvělé podmínky na startu

Z chalet le Chornais vyjíždíme v kolem sedmé hodiny a jen během sjezdu na start se sprchujeme. Je to krása startovat v mlze a dešti. Petrovo chlácholení, že takové podmínky mají všichni mě moc neuchlácholilo. Vůbec nechápu, co tu pohledávám, ale setrvačností celé Pierra Menta mašinerie se ocitám ve startovním koridoru.

Několikrát se setkávají naše pohledy s dalšími lidmi, se kterými jsme se minulý rok potkali a jen letmo na sebe mrkáme. Žádný velký dojemnosti, ve chvíli, kdy nezřetelně zahouká píšťala se najedou všichni rozeběhnou kupředu. Necháváme se tedy dobrovolně seřezat hůlkami ostatních závodníků, kteří očividně na rozdíl minimálně ode mě přetékají entuziazmem.

Prvních 7 km = 1400 metru stoupání

Ulevuje se mi ve chvíli, kdy lidský had zpomaluje. Ukazuje se, že běh byl jen póza pro kamery. Tempo si nakonec sedne i mě příjemných cca 1000 – 1200 vertikálních m/h, což na prvních 500 výškových po sjezdovce docela jde. Poté se odbočuje ze sjezdovky po cestě do sedla Col de la Bathie se z deště stává sníh a krásně se to lepí na pásy. V depu, kde je strháváme máme už 770 m v nohách.

Sjezd je praseckej á la Pierra Menta jak jinak. Boule, kam by se schoval i náklaďák, těžký promoklý sníh a sjezd vedoucí jako obvykle tou nejhorší možnou variantou. Zvyk z české kotliny, že si ve sjezdu jakože odpočineme a že pojedeme dolů šusem po  vyhoblované sjezdovce tu bohužel neplatí. Ani neplatí, že se sjezd dá jet najednou. Stehna pálí jako Mexický tacos a vůbec se nestydím si zastavit a odpočinout si. Přeci jen na hrdinství bude ještě času dost a lepší být celý než rychlý.

Fixní lana do nebes Pierra Menta

Dole někde od lesa začíná další výstup. Zig-zag obrat za obratem. I to mi nejde a musím u toho vypadat jako amatér. Asi v polovině kopce, když strmost začíná být neúnosná jsou pořadatelé a se slovy „Ski on sac“ je jasný co se bude dít. Někde shora z mlhy visí šňůra. Aha to je fix. Tak a lezeme si tedy po svých někam do nedohledna a je lepší se raději nekoukat kolem sebe.

Na kopečku, kde si myslíme, že je už nesmyslu konec nám posílají po botách dolů. V malém sedélku se pro velký úspěch koná další výstup na botách, a to až Epaule Lagette. Zde nacházíme další depo. V tuto chvíli po asi 7 km jsme měli nastoupáno 1400 m! Je také místní zvyk závodníkům nic nedát a šetřit. Žádný teplý čaj, žádné sušenky, ionťáček a banánky. Prostě co si nedoneseš to nemáš, tak si koukej sundat pásy a vypadni!

Druhá půle a už nás mají lapiduchové

Sjezd zase rozbouranej jako vždy, ale i tento jsme úspěšně splužili. Na dalším depu stále nejsme poslední, což je zvláštní. Pravidelně konzumuje gely a další stravu. Čeká nás kopec, kde se chytneme za borce, který táhne na provaze frajerku a jde nám to jako po másle. Dokonce předjíždíme team č. 55. Bohužel se v cíli ukazuje, že ze závodu odstoupil 😊

Cesta stoupá chvílemi zig-zag, chvílemi zase jako nakloněný traverz. Nevím co je horší. A na co se těším víc. Každopádně za nedlouho přijíždíme na depo a sjížníme malý kopeček k zamrzlému jezírku Lac Tournant. Odsud by to už nemělo být daleko. Prakticky jen 350 výškových metrů. Rychle nasazujeme tedy pády a stále ještě ne poslední stoupáme do sedla.

V sedle nás ale omývá. Při pohledu na kopec vidíme mravenečky stoupající na botech na kopec. Na depu pokyn zní jasně: „Crampons!“ Achjo. Je to zdlouhavý a pomalý a poslední team nás dal. Za zadky se nám tedy přilepí tak zvaní lapiduchové. To jsou frajeři, kteří už sbírají značení trati. Bohužel i tito jsou rychlejší než my a mají i dost energie nás pravidelně povzbuzovat. Allez, Allez.

Nahoře sundáváme pásy a čeká nás výživný sjezd do cíle první etapy Pierra Menta 2025. Trať samozřejmě rozbombardovaná jako Ukrajina a nezbývá než pravidelně odpočívat. Do toho davy lapiduchů nás předjíždějí a motají se jak pitomci. Sjíždíme pověstný tobogán a chvilku sprintujeme po botách až nad chatu Chornais. Odsud je to už do cíle jen krásný sjezd. Protínáme cílovou pásku v čase 4 h 14 min.

Pivo, Rekuperace, masáže

V cíli si dáváme zasloužené pivo a bagety. Jasně jsme zase poslední, ale on ještě nikdo neví, že my hrajeme žravou a ve finále někteří borci závod opustili. Co je demotivující, že team Francouzských dědků zaručeně přes 60 na lyžích na kterých skákal Sakala nás předjeli, a ještě si u toho vyprávěli vtipy.

Před odjezdem na hotel ještě vypleníme reklamní předměty ve vytopeném stanu. Zakoupíme si trička a navštívíme muzeum lyží a lyžařských kuriozit. Cestou nahoru potkáváme Igora ze Skimostats s horskou službou a rozbitým synem. Prý koleno. Cestou do Chornais zase začíná pršet, tak je nejvyšší čas zalézt.

Doma nás čekají už jen zásluhy a sociální jistoty. O náročnosti dnešní etapy jsme se přesvědčili, když jsme přijeli na chalupu a tam našli troje zlomené a zničené lyže. Oběd sice byla zase ryba ze včera. Museli chytit pořádnou, že toho mají tolik, za to ale byla prý regeneračních látek v podobě těžkých kovů. Vrchol dne byla určitě masáž od studentek fyzioterapie, která nás doslova postavila na nohy a vrátila do hry. Večeře, rekuperovat a spát!

Pierra Menta – 2. stage

Ráno zvonil prudík už v 5. Francouzsky sice moc nerozumíme, ale start měl být v 7. Snídáme tedy klasiku cereálie s bagetou a lezeme do kombinéz. Dnes se má jednat o etapu epickou o kruté délce a předpověď také nebyla ideální. Po sérii návštěv toalet scházíme do lyžárny. Ta je bohužel podezřele prázdná a začínáme mít lehce svíravý pocit v žaludku.

Před barákem už nikdo není jen hustě sněží. Dále se tam potloukají Poláci z GOPRu. Dozvídáme se, že start Pierra Menta není, jak jsme zvyklí, ale že je v centru Areches. Díky za ně! Možná už ale nestíháme. Naštěstí naši slovanští bratři nás svážejí autem dolů na hlavní parkoviště Areches, kde je připravený start a davy lidí se za hustého sněžení šikují do startovního koridoru.

Slavnostní běh skrze Areches a 300 m po botách

Rány dělobuchů z hor spouštějící laviny oznamují, že asi přes noc dost napadlo a že lavinová situace je na závod více než příznivá. Poslední rána spouštějící lavinu startuje zároveň naši vlnu a vypouští nás na 35km trať s převýšením přes 3000m. První kilometr je emotivní. 400 Skialpáků mlátí karbonem o asfalt ulic Areches jako běsní býci valící se Pamplonou. Do toho stovky lidí mávají rudými prostěradly, zvonějí zvony a křičí, aby běsnící dav ještě vyexcitovali. I nám to nedá a dáváme do kroku.

Naštěstí za Areches tento Pierra Menta štrůdl zpomaluje a prvních 300 neměřených metrů se jde pohodovým tempem. Stoupáme přes louky a lesy podél řeky ťapeme blátem a u toho vesele diskutuje s ostatními. Tento ty p startu mě vyhovuje. Nepotřeubuji aby mi v 7 ráno vyskočila tepovka na 175 a držela se tam 4-5 hodin. Klidně může první hodinku být „jen“ 130. Pomalu se dostáváme s silnici vedoucí k přehradě Lac de Saint Guerin, kde nacházíme souvislou vrstvu sněhu, kde se řadíme do formace ke startu.

2000 metrů, troje pásy, dva sjezdy a jedny boty končí skžíženými hnátami.

Start je spíše symbolický a naštěstí celá skupina pochopila, že na 35km dlouhé trati nemá cenu jančit a proto běžíme do kopce k hrázi polosprintem. Jak řekl Peťa tohle bude taková hodně glidovaci stage. Glidujeme tedy první kopec 780m. Po něm následuje zase bambardion sjezd abychom se dostali k dalšímu kopci, který končí špuntem, kde se nasazují mačky a leze se zase někam, kam se bojíme i podívat.

Poslední třetí kopec na pásech se už koupeme v slunečním svitu. Stoupá se nám krásně a výhledy máme na cele Beaufortian Alps. Je to Pierra Menta jakou známe z minulého roku. Tlačíme to s GOPRama na kontorlu a depo, kde se dozvídáme, že jsme 2 minuty po limitu. Cože? Jak jako out? To je jako na 20 km trasy, 2000 výškových, troje pásy, dva sjezdy a jedny boty limit 3 hodiny? Však letíme jak rakety vystřelený z Gazy a za námi je ještě minimálně 5 teamů.

Všichni se tam vztekají a za námi jsou i pardi, kteří nás minulý rok s přehledem porazili. Nikdo nechápe co se stalo jak postupně teamy dojíždí na kontrolu a všichni dostávají stejnou odpověď. Jen na sebe nechápavě rezignovaně koukáme.

Studená sprcha a cesta autem do Areches

Chlapci nás sváží dolů mimo trať a ani jeden s nás dolů nechce. Nechte nás pokračovat! Dole u přehrady sjížíme na ostrý start, kde nás nakládají do auta. Ostuda, citíme se jako trestanci, které odvážejí v antonu z místa činu. Bolí to víc než rozedřený puchýře na nohou. 2 minuty? Není to moc vysoký trest za dvě minuty? Jeli jsme zatím naši nejlepší etapu na Pierra Menta. Žádní sběrači vlaječek za námi. Proč?

V Areches nás pořadatelé nakládají do jiného auta. Co máme z toho, že nám ukazují, kde bydlí naši idolové Xavier Gachet a William BonMardion. Chce se nám bulet, když nám říkají, že to není lehký závod a že je to normální. Že oni to sice jeli 12x ale prý se to stalo každému. Šlapeme zpět na Chornais beze slov jako bychom se vraceli z prohrané války.

Jednou jsi dole jednou nahoře

Na obědě jsme vyzunkli karafu vína. Znechucení balíme věci a nosíme do auta. Přemýšlím nad tím jak jsme ošklivý, tlustý a pomalý a že co se vůbec cpu mezi světovou elitu ve sportu, ke kterému nemáme u nás doma ani podmínky. Končím karieru a zahazuji lyže. Nemluvíme, jen každý sedíme a čumíme do zdi… bez ducha. Na další briefing nás ani nenapadá jít, náš svět se zhroutil. Po zbytek dne chodím po chatě po požárním schodišti aby mě nikdo nepotkal a nikdo se neptal jak jsme jeli. A toto je vše. Tím naše skialpinistické ambice končí – jedeme domů.

Střih. Do papundeklový stěny v pokoji č. 802 v Chornais jsme zatloukli dva hřebíky a na nich visí dvě kariéry. Zatímco Peťa inzeruje svoje tři páry Movementů na bazoši a zatím co já stojím na bedně od whisky a utahuji si poslední smyčku kolem krku hrobové ticho protne zvonící telefon. Na displeji se objeví jméno Marcela Vašínová. Jasně, chce se nám vysmát a dehonestovat naše životní výkony. Ok, tak se alespoň rozloučíme. Hned na nás vyhrkla: „Vy voli, víte, že můžete pokračovat? Na Briefingu přiznali, že nastavili blbě limity a že všechny teamy můžou zítra startovat.“

„Žabožrouti z*****ý d*****i po****ý k*****i!“ Zahlaholil barvitě z plna hrdla můj už zase závodní partner. Dává nám práci to zpracovat. Jak už jsme řekli kariery na hřebíkách, materiál v autě připraven k odjezdu do spalovny a především psychická újma. Trvá to celou večeři, než přesuneme náš mindset z polohy: Jsme vzduchoplejtváci co si nezaslouží žít. Do polohy: Zítra je všechny ponížíme a budou ještě koukat jak vypadají naše záda. Euforie nastala a rychle vybalujeme věci z auta, lepíme rozcupaný čipy a čísla zpět na kombinézy a sundáváme kariéry z hřebíků.

Pierra Menta – 3. Stage

Ráno jdeme na snídani hrdě už v kombinézách a s čísly na noze. Jen ať to všichni vidí, kdo dnes startuje! Kdo bude excelovat na legendární etapě Pierra Menta na Grand Mont! Ať si zapamatují číslo 190, které se dnes zapíše do výsledkové listiny! U snídaně se kabrňácky plácáme po zádech s Bonmardionovým bráchou, s GOPRy a našimi Katalánskými kamarády. Nejobávanější skupina je zpět ve hře! Před pár lety mi jeden legendární Ital řekl: „Když chceš být profesionál, musíš jíst jako profesionál!“ Proto jíme snídani za 4, že i manager Chornais se přišel kouknout jací profíci tam malskají.

Na startu jsme už v 6:30, kde potkáváme všechny skimo hvězdy. Usmíváme se na ně a oni klopí zrak před energií, která z nás vychází. Rozbíháme se s Mathéo Jacquemoudem protože to je level kam patříme. Tedy cítíme se tam jen do té doby, nás zase pošlou do třetí vlny, kde ani naše číslo není na seznamu a kde se diví, že jsme se vůbec po včerejším debaklu dostavili. Poznámka: „Á vy jedete? Super! Jet můžete, ale vyhrát už ne.“ Co ta o tom ví bába jedna!

Díky tomu, že jsem se odprostili od enormního stresu se nám dnes už od startu daří. První kopec 1000m letíme jako rakety. Za námi držíme pocitově asi 350 teamů. Reálně to ale bude asi tak 20. Nevadí jedeme naši nejlepší etapu! I přes spánkovou deprivaci ze včerejška a nedostatku rekuperace se cítíme dobře. I v prvním sjezdu se nebojíme a užíváme si čerstvý powderek.

Ve druhém stoupáku je docela kosa a zamrzají trubky s vodou. To by bylo pro mě šibeniční vzhledem k tomu, že mi na etapu horko těžko stačí 2 litry. Zamrznout si nemůžu dovolit, tak pravidelně vysávám pytlíček.

Mantáci ve vracečkách

V prudkém kopci, ve vracečkách, kde se oba motáme jako mantáci si s davem za zadky připadáme jako pitomci. Nejenže nám došly motory, ale také nás ti co zvolili dlouhodobou strategii dojeli a teď se baví jak se v obratech motáme jak cigáni v kukuřici. Naši francouzští protivníci se bezesporu naučili spoustu nových českých slovíček, které z nás vypadávají v každé vracečce, když nám podjede noha, nebo když nám zajedou oboje hůlky do hlubokého sněhu, nebo když se tam sekne při obratu špička do sněhu. Každý z těchto scénářů nevyhnutelně končí pádem.

Jeden z drzých žabích pojídačů měl dokonce tu kuráž a cítil se v pozici, že by mohl mého partnera, který má dvacet let zkušeností ve skimo závodech nějak učit. Začal mu tedy netrpělivě vysvětlovat, jak si do vracečky najet a jaká by měla být sekvence pohybů aby se nedostal do vyčerpávající situace. V tu chvíli ale zasáhla naše Katalánska mafie: „Hej brzdi kámo! To jsou naši kámoši z flat landu, ti obraty na sjezdovkách dělat nemusí!“ Co dodat? Jestli si myslíš, že umíš lyžovat, přihlaš se na Pierra Menta a zjistíš, že neumíš.

Tento prudký výstup se brzy mění v takový padák, že traťoví marshallové velí: „Crampons!“ Zvednu zrak a je mi blbě strachy. Stoupák přes 45 stupňů vedoucí Sommet Culoirem. No fuj! Raději koukám jen na boty předchozího závodníka a čekám až to skončí. Kolem nás lítají dolů jen kusy ledu a sněhu od ostatních a tak čas od času dostáváme pecku abychom zůstali bdělí. Na vrcholu je zase limit ale tentokrát máme náskok 1 hodinu do limitu, tak a teď mluv!

Ferrata na nejikonečtější horu Grand Mont

Dále se konal další 400m výstup, který nešel jinak než protrpět. Střívka a žaludek se začal vzpouzet. Ono vysápnout každý den 4 gely a další sypké dobrůtky asi není úplně sportovní a zdraví prospěšná strava. Po kontumaci těchto lahod se mi občas zvedá kufr a osobně si nejsem jistý, jestli to půjde ven hned, nebo teď. Peťa dělá, že mu nic není, ale já vím, že je, jen to nedá na sobě znát.

To co dělá závod Pierra Menta přitažlivý je výstup jižní stranou po vzdušném hřebeni. Samozřejmě to zase začíná nějakými obraty dole, ale brzy zase nastupují mačky a přiblížení do sedla. Tam stojí borec, který ukáže na modrý špagát a že prý se jako cvaknout. Frajeři na prezentaci kontrolují veškeré certifikace na sedáku a ferratového setu, ale to, že tam mají nějakou modrou tkaničku omotanou kolem kamene, to je už nezajímá. Nehledně na to, že je to nějaký statický lanko s brutálním průvěsem, po kterým se v mačkách prošlo skoro 400 lidí. Věříme tomu, že by nás to zajisté zachytilo.

Výstup v tempu po uzoučkém skalnatém hřebeni je ale opravdu zážitek. Po obou stranách hřebenu padají stěny hluboko do údolí a pád jedním ze směrů je jasná smrt. Poctivě tedy cvakáme. Ani chůze v mačkách po šutrech nepřidává na stabilitě a jistotě v chůzi. Do toho se tam pořád motají ty hole. Oba jsme se shodli, že minulý rok nám to přišlo nějaké více v pohodě jako příjemná procházka, ale letos to mělo mnohem syrovější feel.

Vrchol závodu Pierra Menta! Sjezd ve vajcu a cílový bahenní sprint

Poslední pasáž už po sněhu na vrchol Grand Montu (2680m) nás už doprovází klasický bordel fanoušků. Při příchodu na depo a summit kolem vrcholového kříže se nám otevírá výhled na dav lidí křičící na nás allez, allez, allez! Někteří mají kravské zvony místo přirození a dělají super atmošku. Mačky dolů, namotat na sebe úvaz, nalodit se do lyží, servat pásy a hurá poslední sjezd do údolí!

Dolů prašánek. Je jasné, že jsme velice sehraný team a doplňujeme se ve všech směrech. Peťa zdržuje do kopce a já pro změnu zdržuju poprděnej z kopce. Tímto přístupem získáváme v každé sekci markantní náskok. Nikdo ale nikomu nic nevyčítá a jsme spolu za jedno, nikdo na nikoho neječí. Jak říká staré rčení „nejlepší ženská je chlap“ a proto si tuto horskou kratochvíli užíváme v rychlém i v pomalém.

Poslední brdek na pásech, a pak dlouhý sjezd tobogánem do Areches. Zde je poslední sekce, kde nabíráme maximální rychlost kolem Chornais. Co kdyby náhodou někdo koukal z postele, tak ať je vidět že pořád závodíme. Vrchol všech etap, kde se láme chlebe je doběh do cíle. Takzvaný bahenní sprint. To má za úkol zasrat celou výbavu aby výrobci měli trochu rito. Po doběhu do cíle nám gratuluje hlavní speaker závodu Pierra Menta a dává si s námi high-five. Další etapa úspěšně zdolána!

Masáže, sláva a další emotivní demotivace

Po pivech v cíli a procházce po salon du materiel docházíme do chalupy. Zde už se zdá, že došla ta jedovatá ryba a k mání jsou už jen těstoviny s vejcem. Nevadí a jdeme si dát masáž k holkám z Lyonu. Po takovém úspěchu (nebyli jsme poslední) potřebujeme trochu pohladit ženskou rukou. Pak už jen rekuperujeme, cpeme se BCAAčkama, iontama a magnéziem. Tedy spíš doktor maká, lůza se válí v pelechu.

Zveřejněním výsledků nás zase lehounce namíchli. Přiznali včera chybu? Přiznali. Řekli, že můžeme jet? Řekli! Tak proč ku**a nejsme v GC? Máme výsledek jen za etapu, ale proč nenašli způsob jak nás vést v GC. Takže já zase karieru na hřebík. tentokrát je díky bohu doktor ten s nadhledem. Na otázku jestli pojedeme dál se jasně se mnou jednostranně dohodl. Rozhodneme se podle počasí ráno. na briefingu sice povídali, že bude viditelnost nula a 25cm nového sněhu, tak uvidíme.

Pierra Menta – 4. Stage

Ráno koukám na doktora jedním okem jako jestli ano, nebo nebo ne. Počasí zatím vypadá dobře. Nemusím nic říkat a hned mi odpovídá: „Jedeme na snídani a pak uvidíme.“ Po jídle se souká do kombinézy a říká mi: „Já se oblíknu a pak se rozhodneme.“ Když lezeme do lyží říká mi: „Jen se pojedeme podívat na start a tam se rozhodneme.“ Na startovce jsme. Najednou šoupeme zahřátýma nohama a čekáme na startovní výstřel. Jasně říkám si… Ještě počkáme na startovní výstřel a pak se rozhodneme.

Rozhodlujeme se ale správně! Když oni na nás tak, tak já na ně také tak! Save the Skimo style! Punks not dead! v batohu nemám nic… Je lehký jako pírko! Povinná výbava pché! Treninkové lyže a plastové boty. Jaká satisfakce. Zase jedeme spokojení jako blechy a po prvních 1100m se dostáváme do slunečné zóny. Zase držíme alespoň čtvrtinu startovního pole za sebou až na první vrchol.

Motorovky, dělobuchy, převleky, dýmovnice, alkohol, drogy a rock´n´roll!

Na vrcholu Col de la Forclaz se mačká snad tisíc lidí. Všichni se koupají ve slunečních paprscích. Tohle je Pierra Menta ve své plné kráse. Lidé převlečení do různých masek. Zvuk zvonů a motorových pil. Každý vehementně povzbuzuje. Masa lidí formuje špalír jako by se jednalo o slavnostní průvod, ve kterém projíždíme. Každý si chce na nás sáhnout a postrkují nás kupředu jako bychom byli rockové hvězdy. Hudba a řev davu nás bičuje k nadlidskému výkonu. To je ten pocit pro který se jedí na Pierra Menta.

Sjezd do prvního údolí je krátký a jedeme neohroženě. Do dalšího výstupu nás zase žene řev fanoušků na sedle Forclaz jejichž „Le Bourdel“ se rozlíhá po celých Beaufortian Alps. dále nás čekají exhibiční boty na malý vrchol pro diváky a další sjezd. Poslední výstup na sluníčku není zcela zadarmo díky vedru chuti blít z gelů, ale celý kopec je roztančený a poslední přeběh po hřebínku na botech zpět do davu rozběsnených lidí je odměna.

Na vrcholu vykřikují naše jména a skandují češi, češi. Je to atmosféra k nezaplacení. Frajer oblečený do obleku nám nabízí červené Bordeaux. Předčasně si připíjíme a užíváme si vrcholů našich karier, které již několikrát tento týden visely na hřebíku. Při sjezdu si plácáme snad se všemi lidmi ve špalíru a ženeme do šusem dolů po úbočí hory zpět do Areches. Klasický rozmydlený sjezd nás už nemůže zastavit. Jízda po šutrech a blátu, létající jiskry od hran lyží nám jen kouzlí úsměvy na rtech.

Druhá Pierra Menta úspěšně za námi

Protnutím cílové pásky po uši v bahně se k nám žene náš kamarád. Ano náš hlavní časoměřič závodu Pierra Menta se kterým jsem měli tak vřelý vztah. Oběma nám upřímně gratuluje, že jsme to zase dali! V Euforii mu slibuji, že příští rok jedeme zase, ať nás čeká. Tentokrát jsme za sebou Nechali hned dvě dvojice, takže cíl splněn – nejet na posledním místě! Mnoho piv proběhlo a za zvuku motorovek a kravských zvonů si užíváme krásného pocitu Euforie.

Na to aby nás přešla euforie jsme měli dost času, když jsme se rozhodli sbalit si věci a ještě ten samý den po náročné etapě řídit domů do ČR 1200 km. Beztak už Chalete le Chornais byla už vylidněná a zvláštně posmutnělá. Žádné klapání karbonu o schody a vzrušené rozhovory a čilý ruch. Byl nejvyšší čas se vrátit zpět do reality z tohoto ideálního a nevinného světa, kde jsou si všichni rovni a počítají se jen zážitky.

Co bude dál?

Ano, říkali jsme si, že tohle bude poslední Pierra Menta. Každou jedinou etapu jsem se v duchu o tomto ujišťoval. Také po etapě ve chvílích co jsme si lízali rány jsme se o tomto navzájem ujišťovali. Tenhle závod strašně bolí a strašně se u toho trpí. Krev teče, strhaný strupy, pocity na omdlení, na pozvracení. Pocity absolutní vyčerpanosti a únava. Nedostatek času na regeneraci. Všechno špatný dělá z tohoto údajně nejtěžšího skimo závodu světa opravdu ten nejtěžší.

Ale ta odměna. Ten pocit euforie a rauše po dojetí do cíle. Satisfakce za všechno to utrpení je obrovská a je to návykový pocit. Celá komunita skimo na jednom místě v Mekce skialpinismu Areches. Je to láska pro kterou my žijeme. Nyní jsme oba dojeli 7 kompletních etap Pierra Menta. Už jsme namotaní a z tohohle se nedá vystoupit.

Jak jsem již osobně slíbili hlavnímu časoměřiči Pierra Menty. Opravdu přijedeme i příští rok? Bude to jubilejní 40. ročník. Bude to zase dřina a zase budeme brečet bolestí a vyčerpáním. Peťova žena ale bude mít 40. narozeniny ve stejný datum. Nechme se překvapit. Je to prostě znamení a jsem rád, že dá přednost své lásce…

…lásce jménem Pierra Menta!